Obcházení kolektivní viny

Navzdory celosvětovému odsouzení, které symbolizuje mj. Charta OSN, všechny vlády světa překračují rubikony kolektivního odsuzování a z důvodů udržení moci neustále uvrhávají různé skupiny lidí do party …

viníků, kteří mohou za všechny neduhy společnosti.

Ruku v ruce s obcházením principu kolektivní viny téměř vždy přichází zpochybňování principu neviny. Neustále jsme svědky manipulací, samozřejmě vždy jazykem „ptydepe“, kdy jsme tu přesvědčováni, že musíme zavést drastické podmínky plné nedůstojné kontroly ve věci sociálních dávek. Nastavujeme tím společenské podmínky a priori na viníky. A když ony viníky nenazýváme zrovna Romy, tak je nazveme „nepřizpůsobiví“.

Poslední majstrštyky předvedli zde  bloger Ziegler  a na CNN Prima News ve zpravodajství s názvem Komentátoři k trestné činnosti  Martin Schmarz.

Bloger Ziegler se domnívá, že když někdo použije kolektivní negativní označení, a je-li současně jejím etnickým příslušníkem, pak nejde o kolektivní vinu. Zákon nic takového nezná. V trestním zákoně v paragrafu o hanobení se nic tom, že hanobí-li příslušník hanobeného národa nebo náboženství nebo rasy, že to není hanobení. Ale mnozí za tento logický a morální lapsus Zieglera odmění špinavou karmou, protože nenávist je tak svůdná a vláda ji vůči někomu povolila a vůči některým ve svém zájmu toleruje. Rakušan to svým naléhavým a přesvědčivým tónem nanejvýš zesměšní, ale věřit se mu nedá ani půl slova. Chudinky Ukrajince bere sic správně v ochranu, co ale spousta tzv. dezolátů, kterým se svévolně podsouvá kdejaká námitka k problémům v diskuzi, coby spolupráce s Putinovým Ruskem, ti jsou také oběti kolektivní viny a vláda jen přihlíží. Diví se nenávisti, kterou sama denně rozpoutává.

Martin Schmarz, coby hlásná trouba vlády, soudí, že kolektivní sebeobrana není uplatňováním kolektivní viny. Samozřejmě, že je. Principy se nezmění tím, že je přejmenujeme. Jde o to, jak jednáme a jak s potenciálními skupinami nakládáme.

Oba pánové by mi mohli odpovědět na pár otázek. V naší rodině máme smíšené manželství Rusa a Češky. Jak se bude v rámci kolektivní sebeobrany postupovat s těmito smíšenými manželstvími? Budeme vypovídat i naše občany, kteří se z lásky a v dobré víře dávno před konfliktem na Ukrajině spojili se zločinným ruským mozkem? Nebo budou převýchovné koncentráky jako za nacistů? A co my, rodina, která to dopustila, jsme všichni dezoláti? Nakolik je zločinným ruským mozkem mozeček mé malé neteřinky s polovičním ruským etnickým původem? Levá nebo pravá hemisféra bude lobotomizována? A co bude s přítelem jiné mojí sestřenice, která na rodinné setkání přivedla ukrajinského přítele. Jsem povinen ho udat a bude viset za to, že si s neteřinkou dokonce chvilku hrál a vesele se na ni šklebil? Stačilo by k jeho záchraně, kdyby se s naší sestřenkou rozešel? Tváří tvář lidskému pohledu jsou všechny ty nenávistné kecy ukázkou morální kariéristické špíny.

Před časem jsem se zde na podobné věci ptal při diskuzi o tom, zdali je morálně pochopitelné, aby někdo ve veřejném prostoru psal či vyslovoval před romskými dětmi, že jsou „černý huby“. Také mi nikdo neodpověděl. Všechno marno, jen plácnutí do vody. Nenávist vede na plné čáře. Vždyť do politických sedel sedají nejagresivnější elementy společnosti. A my si je volíme, protože neřeknou předem pravdu o svých postupech a líbivými svůdnými slovy budou říkat svoje ale, ..

Každý učitel bojových umění již v první lekci říká: nenávist utkání nevyhraje. Naši pohůnkové pravého mínění jsou nyní již překážkou společenského konsensu, který je ovšem nezbytný, když má zvítězit pravda a láska.