Kdo vyhrál válku v Afghánistánu?

Malá bezmocná, chudá země převážně situovaná v horách. Legální vláda několikrát poražena na hlavu. Vnitřní teror fanatických stoupenců. A kdo a jak tam vládne dnes? Vítězové nebo poražení? A kdo je kdo?

Na tyto otázky netřeba odpovědi. V jurisdikci NATO se pravdu nikdo neodváží vyslovit. A já jsem také přesvědčen, že tam naši vojáci zvítězili a zachránili naši zemi a světovou demokracii definitivně před světovým pardon islámským, nebo jen afghánským (?) terorismem.

Poslední události v Kosovu, které ukazují pravou tvář mocenského usilování o spravedlnost, napovídají, jak to bude vypadat v budoucí Ukrajinské osvobozené svobodné anti kolaborantské republice. Poslední jednání kosovské vlády znepokojuje i skalního spojence USA. Demokracie se v protektorátu jaksi ne a ne přirozeně a automaticky dostavit, natož nějaká národní tolerance a velkorysost.

Jurisdikce NATO určuje, kdo je vrah a nepřítel. Ukazují se hroby a neštěstí jedné strany, která je nespravedlivě, tedy v jurisdikci NATO, jediná genocidována. Neplatí to akorát dlouhodobě na celek Kurdů. Občas jsou na poslední chvíli jejich torza kmenů zachraňována, když se to zrovna někomu hodí v momentálním stavu jiného konfliktu, ale o vlastním státě si toto několika desetimiliónové etnikum může nechat je zdát.

Jurisdikce NATO jde tak daleko, že určuje nad hlavami ústav a zákoníků svých členských zemí, kde je pravda. Aniž by byly vyšetřeny, zdokumentovány, podobně jako v Norimberku odsouzeny, válečné zločiny, jsou brány jako nesporný fakt a je uzákoněno například dogma o nevyprovokování ruské agrese.

Ruská agrese je nesporně protizákonná, jako tolik jiných agresí v posledních desetiletích i ze strany USA a západu. Přesto nikdo nikdy neoznačil amerického prezidenta za Hitlera. Klidně by mohl, protože úvodní kobercový nálet na podstatné objekty v Iráku na úvod druhé války stál životystatisíce (?) desetitisíce civilistů.  Z ultimativních lží se jediná neprokázala, ale konflikt byl spravedlivý a obešel se bez sebemenších sankcí vůči vrchnímu agresorovi.

Přes tato fakta, mám stále rád mnohé Američany, které osobně znám, vážím si jejich kultury a intelektu i srdcí. Když si zvolili Trumpa, nakonec jsem to vydržel a nikdy jsem to žádnému americkému známému nevyčetl. Za své prezidenty si nemůžeme ani my u nás, ba dokonce se musíme i svého nestydatého prezidenta zastat, pokud by na něj útočil někdo mimo náš klan a rodinu. Nakonec je to jen naše nežádoucí alter ego, naše odvrácená tvář.

K poučení z mnoha krizových vývojů jaksi nedochází. Klidně se denně opakuje fraška establishmentu, který se tváří, že proti Rusku i jadernou válku vyhrajeme, když nás na ni náčelník štábu armády správně připraví. Zakopeme asi kotlinu do země. Bude jeden velký antijaderný bunkr. Řehkova linie!

Marnost nad marnost. Kissinger sice oslavil 100 narozeniny, ale jeho myšlenky zapadají popílkem umělých emocí ideologie proti novému židovi alias russákovi. Kdyby totiž jurisdikce NATO chtěla ukončit konflikt hned v zárodku, přijala by Ukrajinu do NATO hned v první hodinu konfliktu a bylo by jasno a nestálo by to plno experimentálních lidských obětí. Ale ten konflikt se prostě hodí do současné politiky západu. Trocha té reformní totality je potřeba, aby byly přijaty nepozorovaně nové standardy. Nakonec se ukáže, že jurisdikce NATO klidně Ukrajinu opustí jako nedávno Kurdy, takhle, lusknutím prstu. A proč? Protože chce.