Ano, kolosální odkopání, jsem skalní antifašista

Pan Trumpův pohrobek pokračuje v grotesce O postfaktickém dogmatismu. Podle všeho se domnívá, že mne odhalil, že mi to natřel. Ale pro mne ani nálepka pseudohumanista není nadávka, natož důvod k falešnému předstírání názorů.

Spor mezi panem pohrobkem  a mnou se spustil kolem  pohrobkova nestydatého tvrzení,  že ANTIFA patří na seznam teroristických organizací. Ve svém posledním, striktně osobně zaměřeném blogu již opouští předstírání argumentace a snaží se mne především očernit. Ale v očích koho?

Máme se my antifašisté nebo (pseudo)humanisté stydět za svoje postoje, máme se snad bát o nich mluvit? Já z vyjevení těchto svých názorů nemám žádné veřejné trauma natož dlouhodobější stigmata. Cítím se na správném břehu řeky a rozhodně netoužím přeplavat na protější.

Odkazy, které pan pohrobek poskytuje nijak neprokazují, že by ANTIFA provedla nějaký teroristický útok. Ve zprávě doc. Maška se vyskytuje 13x slovní kurzor -antifa. Jen v jednom případě se dotýká webového odkazu ANTIFY, kde rozhodně není nic, co by se dalo považovat za terorismus. Ostatní ukazatele na dvanáct výskytů trasují pouze mutace slova antifašista, antifašistický apod. Zpráva BIS organizaci ANTIFA vůbec nezmiňuje. (citace ze zprávy BIS: Antifašistická akce fakticky ukončila činnost, v roce 2019 se prezentovala pouze několika články na svém webu.)

Myslím, že si je pan pohrobek své důkazní nouze vědom, ale to pokušení osobně mne napadnout převážilo, a tak se vaří guláš z vody. Marně byste v jeho „důkazním materiálu“ hledali slovo terorismus, ačkoliv právě na tuto aluzi mířila moje věcná kritika. Pan pohrobek šermuje výhrůžně slovem levice, kdy je mu za levici automaticky, jak jinak v jeho skalním pojetí kolektivní viny, každý antifašista, každý aktivista z neziskovky, každá feministka, zejména nyní polské ženy protestující proti omezení potratů, to je snad nejviditelnější levice. Zřejmě již zanikla veškerá věcnost, vše je viděno v černobílé optice levice – pravice. Tak se snad nedočkáme i rozlišování pravého a levicového spermatu.

Je to posedlost. Vidět za vším protivným hrozivou, až stalinistickou, levici. Zajímavé ovšem je, že v konfliktu s fašismem se západní spojenci spojili proti fašismu i se Stalinem. Je tu tedy podstatný rozdíl. Ačkoliv nikdo nepopírá, že stalinská diktatura byla zločinná a krvavá, přesto byl systematický stroj holokaustu naprostou totální hrozbou. Informace o podstatě stalinismu v Rusku byla na západě známa, ale spojenectví to nezabránilo. Na rozdíl od Hitlera Stalin zásadní dohodnuté podmínky soužití v rovnováze studené války dodržel a nerozpoutal třetí světovou válku. To není omluva onoho neblahého režimu, ale nenaivní konstatování faktů.

Z podstaty věci jako OSVČ od roku 1992 nejsem zas až tak skalně levicový. Pro mne antifašismus a humanismus, ale ani feminismus, není automaticky levicový program. I pravicové, ba dokonce i ultrapravicové strany mají mnohem levicovější program a vidění světa než já. Vidím úlohu sociálních programů jen jako nutně rovnovážný korektiv slepé ruky trhu, která má stejně kolektivistickou tendenci všechno a všechny semlít. Skutečnost je taková, že stojí jedinec proti společnosti jako chaotickému celku. Boj jednotlivce je předem prohraný. Přesto empatická a intelektuální slabina člověka velí vnitřně nesouhlasit se slepými dogmaty vždycky kolektivistické společnosti. Pravice či levice je obehrané, i když stále přitažlivé, divadlo. V nadávkách směrem ke mně je samozřejmě možné neustále rumplovat karmu, každému to přeju, pilíř svobody ve mně nikdo jen tak nevyvrátí.)

Pokud ovšem pan pohrobek věnuje takové úsilí k očernění antifašistické akce, ustavičné vyvolávání dojmu kacířství vůči jedinému správně „pravému“ postoji, koho tím vlastně chce zachránit? Komu chce dát úplně volné pole? Věřím, že si mnozí jsou schopni odpovědět správně.