Istanbulská muleta

Naše pravice se kasá, že u nás je násilí na ženách plně a definitivně vyřešeno. Proto je nějaká smlouva navíc zbytečná. I kdyby tomu tak bylo, časy se přece mění a bez prevence se můžeme opět snadno propadnout do 19. století.

Myslím, že v tomto tématu jsou muži ve střetu zájmů. Jestliže jde o úmluvu, která je převážně ve prospěch žen, i když ani mužům se ze strany žen násilí nevyhýbá, (jsou o tom mnohé dokumentární důkazy), muži by se měli zdržet hlasování. Bylo by to zajímavé a možná konečně i spravedlivé. Ukázalo by se nakolik si ženy myslí, že u nás násilí na ženách stále bují, či nikoli. Přinejmenším by bylo takové hlasování zajímavé jako rozbor skutečného smýšlení. To je ovšem nereálná nadsázka. Muži nesnesou ani minutu přerušení své plné nadvlády. Staletí ženy používali jako stroj či kus masa a nyní nevydrží ani pár momentů bez vítězství svých nezadatelných práv. neslyšel jsem, že by se kdy nějaký Čech omluvil ženám za historický útlak.

Je to tím, že pravice nechce nést žádnou morální odpovědnost za naši či cizí historii. Nevěří, že by nám historie mohla napovědět, čeho se nemáme dopustit opakovaně. Proto je naše extrémní pravice v čele všech popíračských snah holokaustem počínaje a MeToo či BLM konče. Ještě, že na pravici zůstávají tu a tam osamělí a zasmušilí liberálové. Jinak by byla ostuda naší pravice zcela nepopiratelná.

Pokud totiž nebude Istanbulská smlouva podepsána, hrozí nám výbuch extrémního aktivismu ženských práv. Ženy budou požadovat, aby ze zákona muži stejně dlouho jako ženy neměli volební právo a byli stejnou dobu součástí majetku ženy, tedy nebudou smět mít majetek vyjma zděděného s ženskou poručnicí. O znásilnění u mužů nemůže být vůbec řeč, protože muži sex vždycky chtějí a jsou povinni mu vždy vyhovět. Budou popotahováni za nepravidelnou erekci a podobné sexuální výmluvy.

Ale vážně. Když už si nevážíme vlastních žen, které jsou na to bohužel chronicky zvyklé, že již se vším souhlasí a protestuje jich ve skutečnosti malý bezmocný hlouček, zkusme se zamyslet, zdali náhodou popíráním prevence proti násilí na ženách nepodporujeme problémové země v jejich netečném postoji vůči základním ženským právům. Společnost se neopraví sama. Etika a vztahy se musí pěstovat, aby se ze společnosti nevytrácely. Součástí a úplným začátkem je uznání, že není pravda, že když se dnes u nás neděje třeba to, co v některých problémových zemích, že se to nemůže už nikdy opakovat či vůbec vyskytovat u nás. Co jsou platné zákony, když v reálu se jeho principy nenaplňují, protože litera je ohebná a mnozí nevěří na nějakého, a už vůbec ne etického, ducha zákona. Zavázali jsme se k podílu žen ve vedení státních firem. Ani pod hrozbou sankcí jsme s tím nepohnuli. Raději zaplatíme pokutu, než by se naši muži ponížili a zavedli férové výběrové podmínky, které odpovídají například převažujícímu podílu žen na všeobecném vzdělání. Pak se všichni diví, že pokud jsme se závazkem pohnuli jen o maličkou pídinku, takže bude cíle dosaženo za čtyři sta let, že jsme kritizováni a vyvoláváme debaty o pozitivní diskriminaci. Ćasto se mi zdá, že naši společnost navěky vede známý Plzákův postoj: Zatloukat, zatloukat. Radil lidem a sám rozložil několik manželství. Radil tak, aby byl populární, radil, co chtěli všichni (muži) slyšet.

Naše ryzí a jediná opravdová pravice na světě dnes kritizuje západní Evropu, že je málem komunistická. Naši nenahraditelní ideoví spasitelé jsou již tak napravo, že začínají být vlastně už nalevo. Líbil by se jim diktát údajné „přirozenosti“ na věčné časy, jak káže jistá retrográdní církev napumpovaná vlivovým majetkem. Nějaké vyjednávání o tom, co platí dnes a nemusí tak platit zítra se zamlží mrakem selského rozumu. To je pravá konzervativní zásada. Co je nám do jiných, když jde především jen a jen o naše konzervativní nezadatelně svatá práva. Děkuji nechci. Raději zůstávám liberálním outsiderem. Mohu se na sebe s úsměvem podívat ráno do zrcadla a ženy mne milují .)) ne jen poslouchají.