Nekorektní znamená nesprávný

Nechápu, co lze na nekorektním postoji hájit. Je to jako počítání ve stylu jedna a jedna jsou třeba tři, nebo kolik chci. Taková iracionalita stojí dnes mj. za tekutým hněvem vůči libovolným aktivistům, menšinám a neziskovkám.

O skutečnosti se aktivisté nekorektnosti neinformují. Žijí předsudky. Okamžitě zaujímají stanoviska založená na fanatickém fotbalovém fandění vlastnímu mužstvu. Leckdy se takový postup projeví jako falšování podkladů ke společenskému ovlivnění. Takovým typickým příkladem je například kniha zdejšího blogera Vítězslava Kremlíka s názvem Obchodníci se strachem vydaná v nakladatelství Dokořán a opatřená předmluvou Václava Klause. Kniha má ještě značně příznačný podtitul: Průvodce skeptika po klimatické apokalypse. Takový podtitul by mi vlastně měl stačit k tomu, abych se z pozice environmentalisty v ničem moc nešťoural, neboť skepticismus v jakýchkoliv otázkách je součástí vědy a měl by být naprosto mimo diskusi. Jenomže zde se v knize projevuje pavědecké falšování skutečnosti. Ačkoliv kniha předem zastupuje jednu stranu vědeckého sporu, přesto se tváří vědecky. Opatřila si vědecké recenzenty z řad technokratických hydrologů, z nichž nikdo není pro jistotu klimatolog. Převážná většina citovaných podkladů anglofonní technické literatury z hydrologických a stavebních oborů znemožňuje běžnému českému čtenáři jakoukoli studijní reflexi, protože klade nejen značné jazykové nároky, ale i technická dostupnost těchto zdrojů je obtížná. Pokud se jedná o citace odpůrců skepticismu klimatické hrozby, jako je třeba Al Gore, nenajdete pro klíčové citace odkazy na originální text autora Al Gora, ale odkaz na knihu, kterou o tom napsal nějaký skeptik. Jinými slovy si ani nemůžeme být jisti, zdali to skutečně Al Gore takto řekl či napsal. Není tomu tak v celé knize, jeden odkaz na přímý zdroj od Al Gora lze přece nalézt.

Vědecká publikace by neměla používat takto jednostranné předurčení tématu v názvu a hrát na veřejnost vědecký postup. Ve vstupních kapitolách bývá zvykem představit různé historické významné milníky na cestě ke stavu nynějšího výzkumu. Dále se předkládají kontroverzní názory pro účely celistvého zobrazení problematiky. Nic z toho v této stranické spíše politologické knize nenajdeme. Přiznám se, že jsem si knihu sehnal v knihovně, protože jsem nechtěl být trvale neobjektivní v klimatickém sporu. Myslí-li to člověk se zkoumáním nějaké problematiky vážně, tak se nemůže vyhýbat protivným a obtížným otázkám, které nastoluje konkurenční výzkum. Díky výše popsanému se ze mě však větší skeptik nestal. Vzal jsem si z toho spíše poučení, že dříve se neshodli právníci, koronavirová krize ukázala veřejnosti, jak se neshodnou i lékaři a předmětná kniha ukazuje, jak jsou hluboce rozděleny specializované technické vědy.

Jak se česky jadrně říká jsme nuceni se v tom dál motat jako nudle v bandě. Stejného nekorektního postupu se po příkladu takovéto vědecké literatury dopouštějí další přírodní a přirození myslitelé. Vydávají například majoritní bílou většinu za ohroženou menšinu a proti protestující kampani BLM postaví výsměšně stejně se tvářící WLM nebo ALM. Protagonisté prostě úmyslně nechápu a nereflektují skutečný stav věci. Umožňuje jim to právě moc daná příslušností k majoritní většině, protože jinak by jim to nemohlo projít.

Mohl bych zde vypočítávat množství neskutečných faulů nekorektního, tedy nesprávného postupu v chápání. Jen namátkou: pocitové pohlaví gender je zde vytrvale zcela nekorektně zaměňováno za anatomicky dané pohlaví, homosexualita je stále chápána jako nemoc nebo alespoň postižení, ženy by neměly mít volební právo, někteří myslitelé nepocházejí z opice, rodina se za tisíce let nijak nezměnila a změnit se tudíž nemůže apod. Mohl bych pokračovat bohužel dost dlouho. Při pokusech o nápravu nekorektního, které nás dennodenně zaplavuje již poumdlévali mnozí nejen blogeři. Mne samotného již tato neustálá postfaktická hra na údajnou demokratickou debatu nebaví.

Paradoxem k tom u všemu ovšem přibývá schopnost aktivistů nekorektnosti stavět se do role aktivistických disidentů, hrdinů všedního dne, kteří normalizují a kádrují nepřetržitě odlišnost kam oko dohlédne. V tomto principiálně napodobují jeden z pilířů jimi zavrženého postmodernismu, tedy přistupovat ke všemu s podezřením, že nic nemůže být z podstaty úplně univerzální (jaksi definitivně nadevšeplatné). Přesto vpašovali staronový univerzalismus víry v Boha, aby se mohli zbavit jiného pilíře – pluralismu, aby nás mohli disciplinovat k vyznávání „normálního“ panství člověka nad člověkem ve jménu Boha všemohoucího. Ale o tom více příště tentokrát nad knihou profesora Fialy Konzervatismus dnes.