Příznačný dárek Ústavního soudu k výročí mnichovanství

Nejvyšší soudní instance se kuriózně v období výročí Mnichovské dohody vytasila s rozhodnutím ve věci volební stížnosti související s poslední volbou prezidenta. Její rozhodnutí je typicky mnichovanské. Opět ustupujeme bez boje.

Odkládáme opět veškerou morálku, abychom ospravedlnili svého rasistického prezidenta. Mnichovanství je dáno fobií z nezvládnutelných nepřátelských sil. Tenkrát se báli židovského spiknutí, že ještě před okupací sami definovali české židovství. Nacisté pak již neměli práci s tím, někoho hledat. Vydali jsme jim svoje označené spoluobčany. Vydali jsme jim řadu jejich utečenců z Německa. Dnes opět voláme ve stejném duchu po vydání syrských sirotků Assadovi do Sýrie. Dnes voláme po vydání „ nepřizpůsobivých“, z nichž podle prezidenta je 90% Romů, totálnímu sociálnímu vyloučení na základě pleti nebo chování. Opět za tím vším stojí strach.

Přijetí mnichovanství je o osobním postoji a chování. Buďto přijmu strach jako životní názor a stojím pevně za každou cenu na straně odpůrců jakékoli stopové migrace, v zaprděném teplíčku zdánlivé většiny společnosti. Strach je tak logický. Mě nikdy mnichovanství netrápilo. Mám svůj vlastní postoj ke skutečnosti, ke všelidským ideálům. Nějaká politická rozhodnutí nemohou změnit zločinnou podstatu rasismu, nelidského a neprávního nakládání s člověkem. Strachu se člověk musí postavit. Poláci se Německu i Sovětům postavili a přesto nebyli vyhubeni, jak se u nás poraženecky hlásalo. Místo, abychom nepříteli zkomplikovali situaci s ovládnutím země, což by byla i lepší výchozí situace pro budoucí odboj, vydali jsme seznamy svých spoluobčanů, podíleli se na zločinné arizaci jejich majetků, které jsme dodnes nevrátili.

Paralela s  dnešním postojem našeho Ústavního soudu  ve věci prezidentských voleb je více než analogicky příznačná. Ústavní soud se postavil na stranu volebního podvodníka, který údajně nevedl kampaň, v níž se ovšem uznala existence jakýchsi podpásových pomluv či ataků na protikandidáta Drahoše. Nikdo prý ovšem nedoložil, jak kvantitativně tím byly ovlivněny volební výsledky. Jak by to ovšem šlo vůbec udělat? Mít předem někde vyhrazený vzorek voličů pana Drahoše a jejich detekce, jak odcházejí do protitábora, když se dozví, jak sem pan Drahoš vpustí všechny migranty. Je to výsměch soudu, který sám komentuje, že si je vědom nesplnitelnosti nějakých takových důkazů. Je to výsměch národu, který se cítí být pod ochranou nemocného člověka na Pražském Hradě, před migranty, kteří zde ještě ani nejsou. Proto pak diskutujeme nad správnou selekcí padesáti adeptů na humanitární pomoc a musíme strpět mezinárodní ostudu nad bonmoty alias rasistickými útoky na naše spoluobčany.

Nejsem žádný Palach. Jsem spíše odbojný kavárenský vítač, který příležitostně zaujímá konkrétní provokativní postoje. Také mám svoje strachy, ale jsem přesvědčen, že je v dobré míře musí člověk překonávat. Na vojně jsem například odmítl šikanovat mladší vojáky. Byl jsem tenkrát stejný nepřítel pořádků, jako jsem dnes nepřítelem národa. Chodil jsem až do konce vojny se „zobákama umejvat hajzly“. Někdy to morálně jinak nejde, něco to stojí, ale moje svědomí je v tomto ohledu čisté. Hodlám v tom pokračovat, budu s nepřáteli národa donekonečna upozorňovat na latentní kulturní rasismus bolestínských a věčně obětovaných Čechů. Jsem totiž ve skutečnosti taková bojovná vítačská osina v zadku. Neomarxistický sluníčko způsobující letošní tropický sucho jako varování před neexistujícími klimatickými změnami. Zelenej dobroser produkující ekologickej exkrement věčný morální námitky. Mám sice neonarcistů plný zuby, ale nenavrhuji žádný veřejný zákaz, žádné totalitní vyhubení. Chci jen, aby sami s vědomím své uvědomělé ostudy zalezli ke svým zrcadlům a nevnucovali nám svá diletantská vidění skutečnosti a lidsky nezralá řešení sociálních konfliktů. Nikdy jsem nebyl, nejsem a nebudu žádný mnichovan. Ale ani kapitulant před Ústavním soudem. Ten sice může zasadit prohnané lžiprezidenstství do právního systému. Já vidím spíše ubohou postavu národních dějin, která kapituluje před strachem z vlastní malosti, již si musí dokazovat  posměchem na účet našich nejslabších spoluobčanů.