Paradoxy migrofobie

Není to překlep. Nejde o žádnou malou (mikro) fobii, jde o velkou, větší než makro, a než jsme si mysleli, fobii. Je sice po krizi, ale migrofobové všude vítězí. To je nutné si přiznat.

Proud imigrace do Evropy sice prokazatelně klesl na hodnoty nižší než před eskalací v roce 2015, nicméně aktivity a volební úspěchy migrofobní politické reprezentace se dostavují až nyní. Jsou asi trestem za faktické vyřešení problému. Ve skutečnosti nemají migrofobové co řešit, a tak bude zajímavé, k čí nenávistné eliminaci se obrátí nyní. Nejlépe by bylo, kdyby se požrali mezi sebou, ale nejspíše svou nenávist vyvrhnou opět na osvědčené slabé menšiny. Romy a nepřizpůsobivé zneužívající nezaslouženě společného slunečního svitu apod.

Nakonec i my jsme se dočkali jakéhosi neviditelného plíživého vítězství migrofobů. I když si myslím, že z 50% má Babiš z migrofobie legraci a jsou to pro něj laciné volební preference, přesto je nutné vzít na vědomí, že se postavil pevně na stranu italské vlády, drží jednu z V4 noh židle rakouského kancléře. Nějaký soucit od miliardáře? Všechno je jen technický problém. Merkelová si může zoufale slušně volat na všechny strany, kde že je evropská lidskost. Pomalu zůstává s touto skrupulí před nespoutanou radostí z utopených plaváčků sama. A to jsme na tom ještě dobře. Orbán v Maďarsku nepovažuje pomáhající jednotlivce a neziskovky jen za darebáky, tak jak je to milé u nás, ale hodlá je trestat vězením. Trestat lidskost dokázali už Švýcaři těsně po WWII, kdy propustili ze služby bez nároku na penzi  pohraničníka,  který za války pomáhal židům při útěku – imigraci z Rakouska do Švýcarska. Rehabilitovali ho až 12 let po smrti.

Vlna migrofobie popadá kdekoho. Inu ono je to těžké, když se všichni ve společnosti tváří, že jsou proti kvótám. Kdo není proti kvótám s námi, jde proti nám, říkají dnes analogicky podle bolševiků migrofobní hysterici. Zatím nás imunní vůči viru migrofobie nebudou sice zavírat, ale zahrnují nás výmluvnou nenávistí a hanlivými výrazy. K těm nejhorším patří vítači. Dobroserové a neomarxisti, to už je abstraktní pitomost, ale být vítačem znamená, že jste úplně mimo logické myšlení, magor, zločinec z podstaty. Na facebooku obíhá vtip, kde pod malůvkou milenecké dvojice držící se za ruce, říká on: Ještě jsem ti neřekl, že jsem byl tři roky v kriminále. Na to ona: Nevadí, hlavně, že jsi nepracoval v neziskovce.

Označování za vítače je vrcholný případ demagogie. Neříkám, že vůbec nejsou, ale skutečných vítačů je minimum. Tato ukrutná nadávka se vrazí do textu vždy místo argumentu, který by měl popírat lidskost. Drtivá většina tzv. „vítačů“ nechce nic jiného, než aby se dodržovaly zákony a mezinárodní morální závazky o základních lidských právech. Kdežto by se chtěly zakládat africké gulagy v brutálních zemích jako Libye nebo Alžír. Ani se mi to nechce komentovat, kterak se evropští migrofobové usilují stát spolumajiteli afrického guantanáma… Je to nejen odporné, ale navíc to nic nevyřeší. Africkým zemím se obtížně pomáhá již léta. Je nad slunce jasné, že efektivní pomoc u nich na místě dorazí jen do náruče korupčních organizací.

Očekával bych jako evropské gesto odpuštění dluhů. Otevření evropských trhů férové africké konkurenci. Ale před tím především veřejnou komunikaci se zeměmi, kde se odehrávají ony problémy. Ta chybí nejvíc. Evropané ovšem nechtějí slyšet žádné stesky a výtky. Natož nějaké odkazy na koloniální minulost, která zasahuje až do přítomnosti. Navíc Evropa rozdrobených egoistických národních států se na pomoci nejen nedohodne, ale ani nezmůže. Již dnes má Evropa problémy vyrovnat se finančně pomoci za arabského světa nebo investicím z Číny. Migrofobní pomoc na místě v Africe je prostá volební lež, a ten kdo o tom nahlas mluví, je vítač. Každý, kdo nevítaně oponuje poseroutkovským panikám z hrozící migrace, je vítač.

Konkrétně ani já nejsem žádný vítač. Nestojím o žádnou náhradu či změnu naší české nebo evropské kultury. Nepodporuji a neobdivuji islám, měl jsem a mám k němu kritické výhrady už dávno. Nakonec výhrady mám i ke katolické bigótnosti. Ale místo perzekuce zoufalých migrantů vidím řešení v podpoře tamních demokratických aktivistů. Slabá evropská reakce na tzv. Arabské jaro vedla k jeho celkové porážce. Jak si může dnes kterýkoli evropský politik namlouvat, že mu budou v Africe vůbec naslouchat? Však se nevýsledků migrofobní reprezentace brzy dočkáme a celá tato rétorika se zhroutí jako domeček z karet.

Bohužel mám obavu, že to co se odehrálo v roce 2015, byla jen předehra toho, co přijde v blízké budoucnosti, pokud nezměníme hluboce a účinně svůj egoisticky svévolný přístup. Přístup, v němž je cílem pouze jediné (naše) nejdůležitější téma světa: zabránit jakékoli imigraci. Toto lákavé a zdánlivě jednoduché řešení v 21. století už nestačí. Potřebujeme skutečnou, odbornou a jednotnou koncepci obecného soužití. Tou migrofobie není.