Kavkův svět bez jasných pojmů a bez adresnosti

Občas je dobré podívat se na projev názoru hodně nestranně, jaksi dokumentárně. Věcný rozbor je obtížný a každému se do něj nechce, ani mně se nechtělo, ale výsledek mi objasnil několik neuchopitelných problémů.

(reaguji na  tento text  blogera Kavky)

Titulek „Demokracie zprivatizovaná ‚aktivisty a elitami‘“ předpokládá nějaké aktivisty a elity, potom činnost „zprivatizování“ a nakonec předmět „demokracie“.

Pojem aktivista se v textu objevuje celkem třikrát. Dvakrát doprovází pojem elita a jednou se upřesňuje, že jde „o hlasy aktivistů lidských a jiných práv“. Definice aktivisty lidských práv je v pořádku, ale jakých „jiných práv“? Kromě člověka se hájí nějaká práva? V právním smyslu se ani příroda nedá zastupovat u soudu, ale snad mířil autor tímto směrem, těžko říci, je to nejasné. Možná byla snaha nějak sarkasticky zpochybnit a zesměšnit ony aktivisty, že se zde beze smyslu uvádí nějaká jiná (rozuměj nesmyslná) práva. Jak znám Kavku, rozumím spíše tomu sarkasmu, protože neznám žádný jeho blog, kde by specifikoval tato jiná práva, ale třeba mne jako samoznalec svých textů na patřičný text upozorní.

Pojem „elita“ se v textu vyskytuje celkem čtyřikrát. Jsou tedy elity privatizující demokracii; elity, které si přály zvolení svého kandidáta; elity stojící proti venkovu; elity, které si na sebe, resp. elitu národa, hrají. Definice pojmu opět značně neuspokojivá. Jistě se odpověď více než vyčerpávající jistě nachází v korpusu všech textů blogera Kavky, ale nelze je nijak snadno prohledat a najít v dohledné době patřičnou definici. Povrchně je ovšem známo, že má k elitám Kavka pohrdlivý postoj. Je to s podivem, protože z mnoha jeho textů je znát, že se sám k elitě počítá. Již to, že se veřejně vyslovuje k vážným problémům společnosti, jasně zakládá toto jeho vnitřní povědomí. Odborně je samozřejmě Evropa a vyspělý svět přeplněn elitami. V dobách všeobecné negramotnosti si lidé nemohli ani přečíst zákony a museli se spoléhat plně na svou vrchnost (do poloviny 18. století). Dnes mají mnozí občané možnost stát se blogery a zcela privátně oslovovat celkem širokou veřejnost. Pochopitelně se elity neshodnou. Různost původního vzdělaneckého systému je i generační, různost se projevuje v rozličné hloubce prostudovanosti tématu. Projevuje se také jistá intelektuální ješitnost, která má celkem přirozenou povahu. Elitou je každý zkušený praktik ve svém oboru, pokud se zrovna zabýváme jeho oborem. Elitní jedinec z jedné oblasti může být negramot v oblasti jiné, protože o ni prostě nejevil zájem. Mnoho intelektuálů spoléhá na určitá myšlenková schémata, z nichž odvozuje mnohdy falešné analogie, které však až příliš často nesedí, protože obcházejí jednu důležitou věc, definiční vymezení oboru. Něco jako pravidla na hřišti určité hry na problematiku. Toto přenášení zkušenosti z ekonomie i na problém lidského umírání je samozřejmě zcela mimo mísu. Nicméně i toto střetávání je určitým projevem demokracie a svobody. Tedy zpět k pojmu elita. Elitou je každý výběr provedený za účelem společně v nějaké organizované formaci řešit problém s co nejodbornějším vedením, kdy nemusí jít nutně o odborníky jen z daného oboru, ale i mezioborově. Pokud to někomu zní vědecky, tak to zjednodušme jen na výběr skupiny osob, které mají, většinou dočasně, větší práva zabývat se problémy a rozhodovat o nich na různých úrovních společnosti. Tedy elita zvoleného zastupitelstva v Chocholaté Lhotě nebo elita zvolená do dolní sněmovny parlamentu ČR jsou v podstatě stejné skupiny elit. Kompetentních osob je v naší vzdělanecké a zkušené zemi nadbytek. Kritika mezi elitami má u nás staletou tradici, není na ní nic překvapivého.

Hlas soustružníka z Mořkova je stejně elitní hlas jako hlas absolventa humanitních studií na UK. Není však pravda, že by v povolebních relacích kdokoli z redaktorů kdy použil fakt, že lidé z venkova špatně hodili svůj hlas. Tato obsese je zcela vymyšlená. Byla referována fakta, kdo kde a jak volil, ale jestli volil dobře nebo špatně se v médiích mimo k tomu zaměřených politických komentářů nevyskytlo. Takového redaktora by vyhodili na vteřinu. Budu pochopitelně rád, když mě na můj omyl pan Kavka věcně nasměruje na zdroj jeho tvrzení. Jinak jsem nucen si myslet, že nedovede rozlišit politický komentář od referování redaktora. S politickými komentáři kolikrát nemohou redaktoři nic dělat, neboť jejich hosté si většinou musí svou minutu slávy patřičně do důsledku užít. Dokonce když zvolili v Americe Trumpa, byli sice redaktoři překvapeni, ale nelze tvrdit, že by politicky stranili a komentovali věc jako nějakou tragédii, jako překvapení ano. Samozřejmě nesleduji všechny projevy redaktorů, ale takto jsem to viděl a vnímal tenkrát já.

Sloveso „zprivatizovat se v textu objevuje akorát v titulku. Je to něco, co je pro Kavku typické. Vyvolává dojem, že jeho článek bude o čemsi, o čem potom vůbec není. Je to sice podivné, ale není to protiprávní ani nelegitimní, prostě se snaží přilákat. Nicméně čtenář je pak často zklamán chybějícím obsahem. Koneckonců, Kavka coby klerikální regulovčík je známý pravičák a privatizování mu nemůže být proti srsti. O to více je překvapivé, že pokud se čtenář je nucen domýšlet, tak by si v tomto blogu klidně mohl uchopit zprivatizování jako uchvácení, přivlastnění apod. Tedy v pejorativním smyslu. Těžko říci, jak to myslel, protože v textu jsou jen sarkastické náznaky v podobě narážek na aktivisty a elity, které jen výjimečně disponují patřičným kapitálem k nějaké rozsáhlé privatizaci podle pravidel. Zdá se, že zde měl na mysli nejspíše uzurpování ohrožené demokracie.

Tím se konečně k pojmu demokracie dostáváme. Pojem demokracie (dále jen d.)  je v textu hnedle sedmkrát. Liberální d. je v ohrožení; d. nekončí volbami a lidé mají právo protestovat; d. by neměla být jednostranná; tedy zřízením toho co si přeje určitá skupina lidí; herci se staví do role bojovníků za d.; po roce 1989 nastoupilo tehdejší Československo cestu d.

Liberální d. je pojem, který má širokou interpretaci, ale nejčastěji je spojován s pojetím rozšiřování svobod (více a více svobody) v otevřené společnosti. Tak jej například chápu příručně já. Zdejší neonarcisté v čele s Kavkou by naši společnost rádi uzavřeli vnějšímu světu, udělali z Česka pevnost a poslední křesťanskou baštu světa. V tomto smyslu si i já myslím, že otevřenost naší společnosti problémů světa je ohrožena. Uzavření se problémům většinou znamená jen odložení problému, které se často řeší v ještě mnohem nevýhodnější situaci, než se jevila na začátku. K řešení každého problému nakonec dojít musí, žádná uzavřenost se v dnešním světě ani nedá nastolit bez velkých hospodářských škod.

V tomto smyslu výsledek voleb je jenom odložením problémů, které po nových volbách často vedou k úplnému obratu v postoji (např. poplatky u lékaře). Pravice je samozřejmě opět prosadí a tak dokola. Prakticky druhý den po volbách zasedne v parlamentu opozice a nespokojení voliči mají tendenci využít každé záminky k vyjádření nesouhlasu. Právě to je demokracie. Demokratické nejsou první a druhá pražská defenestrace. Kritika vládnoucích protagonistů je zaručena svobodou slova, kterou chtějí mít i zdejší neonarcisté. Kritizovat se můžeme, ale mělo by to mít úroveň. Upadat do nějakých výhrůžek zrádcům národa apod. by se nemělo.

Jednostranná demokracie je opět zcela nejasný pojem. Ale zřejmě si to musíme spojovat se zřízením toho, co si přeje určitá skupina lidí. Stále nechápu vlastnost d. jednostranné. Nezdá se mi, že by to logicky šlo takto uspořádat. Zákony se dají změnit (viz poplatky u lékaře) a není na tom nic nedemokratického. Poučíme se z nesmyslnosti opakované změny a možná se případ nějak ustálí. Každý politický program je uspořádán jednostranností nějakých společenských vidění, která jsou posléze nahrazena jinými. Demokracií je právě ta možnost změny. Neměnnost je stabilní, ale značně nedemokratická, neboť monopolizuje jisté představy o společnosti na bázi „jedné strany“. Nic takového u nás pozorovat zatím nelze.

Celkové ladění článku blogera Kavky má vzbuzovat dojem rozdělené společnosti na vzdělané elity a podřadný zbytek. Je to samozřejmě nesmysl. Znám mnoho vzdělaných lidí, kteří volili Zemana. I na venkově volili proti Zemanovi. Nic neplatí tak snadno popsatelně, jak nám to líčí bloger Kavka. Jsou herci na straně Zemana, a jiní proti němu apod. Nejsou jen herci proti Zemanovi, elity proti Zemanovi nebo intelektuálové proti Zemanovi. Tento přístup je v moderním blogerském psaní myslím trapný a bloger Kavka by se měl pokusit jej postupně překonat.

Dále tvrdí bloger Kavka, že nikdo nezpochybňuje rovnost mezi ženami a muži. Ale tato rovnost je zpochybňována několik let každý den. K poměrnému zastoupení žen jsme se zavázali jako stát přistupující k EU. Podepsali jsme na toto téma mezinárodní smlouvy a pak nic neučinili. Logicky se pak Evropská komise ptá, co s tím hodláme dělat, a proto, když prakticky nereagujeme, navrhuje nám kvóty. Zdá se mi velmi nedemokratické, ve stylu kavkovského blogerismu, že neuznává autor tuto demokraticky podepsanou mezinárodní smlouvu, čímž tento problém jako existující uznáváme a zavazujeme se k jeho nápravě, ale zpochybňujeme tento akt každý den potichu prakticky a v každém mačisticko - neonarcistickém blogu nahlas teoreticky.

Sekularismus nehájí burku jako právo na náboženský symbol, ale jako osobní svobodu člověka. Ale to je hrách na zeď, nakonec se nezlobím, že klerikální regulovčík o sekularismu netuší ani základní věci, vždyť je to jeho hlavní nepřítel. Uchýlil jsem se k této obšírné argumentaci zčásti proto, že se neustále Kavkovi obdivovatelé odvolávají na kritiku bez argumentace. Tak jsem nějakou argumentaci tedy shromáždil. Zčásti z toho důvodu, že nehodlám zestárnout dlouhodobou kritikou názorů blogera Kavky, jsou i jiné problémy.