Ženy posedlé sebedegradací

V poslední době čtu v komentářích pod blogy s tématikou ženských práv mnohá vyjádření žen směřující proti feminismu. Nejmarkantnější je to v diskuzi na téma výše platů žen a mužů za stejnou práci.

V diskuzi pod blogem  zde se diskutující vyjádřila k důvodu nižšího ženského platu:

Nižší ženské platy jsou faktem, ale najde se pár argumentů, že to není kvůli diskriminaci, ale protože ženská pracovní síla má opravdu menší tržní hodnotu.

Tato nekonkrétní úvaha nikam nevede. Jistě existují práce, kde ženská síla je opravdu nižší. V hornictví, ve stavebnictví apod. Ale tam ženy prakticky vůbec nepracují. Nejméně polovina žen nepracuje manuálně, ale ve kvalifikovaných funkcích vyžadujících vzdělání. Podle statistik je dnes v ČR více vzdělaných žen než mužů. Jsou jejich studijní výsledky méně cenné, aby se musely ženy cítit méněcenné? Pozice žen neodpovídá uvedené statistice zejména ve vedoucích funkcích, kde bych velice rád slyšel podrobnosti o tržní hodnotě práce manažerky rozdílné od manažera z důvodů pohlaví. Zvedne a udělá manažerka méně telefonů? Připraví méně materiálů pro jednání vedení? Zaúčtuje méně dokladů do informačního systému? A tak bychom mohli nedůstojně pokračovat.

Bohužel se nedá tomu sadomasochismu žen divit. V ČR není žádná občanská společnost, která by chápala výhody  antidiskriminačního zákona a uměla jej uplatňovat. Ačkoliv tento zákon platí již od roku 2009 a byl schválen po desetileté diskuzi, zdá se, že v kdejakém zpravodajství začíná diskuze vždycky od začátku. Třeba v pořadu Události a komentáře ze dne 8.9.2017 diskutoval o novele antidiskriminačního zákona Marek Benda za ODS. Vyjádřil se v tomto duchu: diskriminaci nikdo nikomu nedokáže, když je někdo zloděj, tak ho majitel firmy nepřijme, to jsou jen takové neomarxistické nápady (antidiskriminační zákon). Podotýkám, že Benda je právník a přesto veřejně lže o podstatě zákona, spoléhaje na to, že nejen redaktor, který nedokázal jeho bludům čelit, ani divák zákon nečetl, takže může říkat cokoli. Zákon je ovšem konstruován tak, že požaduje od subjektů koncepci zacházení s uchazeči nebo žadateli o různé pozice nebo úřední práva. Vedle vymezení pojmů diskriminace dává i protistraně možnost definovat tržní či jiné technické podmínky a požadavky předem, aby nemohlo dojít k diskriminaci, která se rozhoduje až před uchazečem na místě. Toto se děje nejčastěji a lidé u nás tomu neumí čelit. Benda jako právník to zcela jistě ví, samozřejmě, že tento zákon umožňuje stanovit požadavek zaměstnavatele, že musí mít uchazeč čistý trestní rejstřík. Benda neváhá výslovně lhát a redaktor neřekne ani popel. Ono koneckonců je nedůstojné, aby ve veřejném vysílání rozumný politik vyslovoval pojem „neomarxistický“. To sice může, ale řadí se automaticky mezi politickou spodinu hned k páně Čunkovi, který to také rád veřejně používá.

Ale zpět k oné ženské problematice. Absenci občanské společnosti na jedné straně doplňuje nedostatek historického povědomí o českém feminismu. Statečnost českých feministek je zapomenuta. Přičemž legendární  Františka Plamínková byla ještě odvážnější a čestnější než Milada Horáková. Františku bohužel popravili nacisté a na desetiletí upadla v zapomnění. Jejím prvním proviněním se stal veřejný protest proti okupaci československého pohraničí již v září 1938, kdy napsala protestní dopis samotnému Hitlerovi. Faximile tohoto dopisu z pozůstalosti uložené v Národním Muzeu je v knize Evy Uhrové Radostná i hořká Františka Plamínková. Problémem feminismu stále zůstává fakt, že nebyl vybojován ženami, ale byl skokově rovnou nastolen reformní ústavou a vhodnými dobovými zákony první republiky. Zasloužila se o to především manželka T.G. Masaryka a osvícený Masaryk sám.

V současnosti bohužel nemáme sympatickou, populární a pozitivní feministku. Mladé ženy mají v drtivé většině své vlastní soukromé zájmy, které musí opatrně prosadit v naší nenávistně zaprděné mačistické republice. Ženy se bojí být feministkami, stejně jako se občané bojí hájit svoje práva a nenechat se diskriminovat na každém kroku. Nízká poloha našich platů leta je zbrzděna tupými škrty pravice, která zná jedinou mantru: zlikvidovat cokoli veřejné a nenechat osoby v závislé činnosti vydechnout. Naše novozbohatlická podnikatelská kasta jde ve své neomylnosti tvrdě za svým panstvím. Sám jsem odešel na volnou nohu a udělal se pro sebe, protože zaměstnanecké podmínky v této zemi jsou katastrofální. Prakticky nikdy jsem se nesetkal s výkonově definovanou pracovní náplní a neznám ani nikoho, kdo by mi o ní vyprávěl. Právě takových závazných podmínek se většina zaměstnavatelů bojí, protože jediným jejich kritériem hodnocení je jejich svévole v naprosto nedostatečně definovaných požadavcích na hodnotitelný tržní, ale férový, výkon.

Ženy prakticky nemají šanci na změnu. Muži sami by museli opustit svoje totalitní mačistické pozice. Antidiskriminační zákon v tomto ohledu selhal, protože ani 8 let od jeho přijetí o něm nemá veřejnost povědomí a neumí jej použít v praxi. Proto mám pro ženskou sebedegradaci pochopení. Je pro ni nadměrně mnoho objektivních důvodů. Ale čas od času proti ní něco napsat musím, protože je kolikrát příliš do nebe volající.