Mlhavá tvář globálního neomarxismu mizí

Kruh se uzavírá. Naše úvahy o významu Prague Pride završuje světový myslitel ze všech nejvyšší. Demaskuje neomarxismus jednou provždy a zcela. Dlouho o tom přemýšlel. Jeho názory jsou tou pravou pěnou dní.

Napřed mi to přišlo jako legrace. Někteří zdejší blogeři odkazují ve zdrojích článků sami na sebe. To by mohlo být i logické, zejména když se nechce ve svém článku opakovat a vede nějakou kontinuální kampaň. Těžko se to snese v okamžiku, kdy se překračuje rovina osobního názoru, na nějž má každý automatický nárok. Teď jsem se zarazil u slova automatický, protože se obávám, že nárok na osobní názor si každý musí zasloužit, stejně jako respekt. Vše musí být podloženo „výkonem“! Ale k tomu se ještě dostaneme.  Vlastimil Podracký nám v reakci na Prague Pride píše mimo jiné:

Protože lidská práva jsou pro neomarxistické „bojovníky“ náboženským kodexem a nejsou zařazena v řádu společnosti se svými vymezeními, tento boj nekončí nikdy, protože hranice nikde nejsou dány, požadavky lze extremalizovat k absurditě bez mezí. Tento „boj“ je součástí kolonialismu, ale ten už nevedou národy, ale s kapitálem a globalistickým establishmentem spojené neomarxistické skupiny.

Autor usuzuje, že lidská práva jsou kolonialismem, jenž vede globalistický establishment spojený s kapitálem a s neomarxistickými skupinami. Lidská práva tedy spojují tři nejmocnější společenské skupiny. Jsem rád, že si tuto skutečnost nepřátelé neomarxismu uvědomují. Pokusím se tento autorův vývod ještě upřesnit.

Kapitál, tedy vlastníci peněz bez hranic potřebují nakonec lidská práva, aby mohli svoje peníze investovat do vydělávání dalších peněz, které dostanou z nějakých spotřebitelů. Došli tedy nakonec k tomu, že lepší než genocida či jiná plíživá likvidace budoucích spotřebitelů není v jejich zájmu.

Globalistický establishment, tedy byrokracie OSN, EU, světového sportu a dalších nadnárodních organizací potřebuje lidská práva, protože jinak by jejich úřednické postavení postrádalo adresáty. Lidí, kteří cítí, že potřebují nějaká svá lidská práva je totiž ve světě většina. Bez základních lidských práv prostě zemřou.

Neomarxistické skupiny jsou libovolné skupiny, které často z velice různých důvodů neuznávají otrocký mechanismus stanoveného panského výkonu. Jednak není známo, kdo je oprávněn být absolutním pánem, jenž stanovuje podstatný výkon. A nakonec sám výkon je relativní hodnotou pro někoho a hrozbou či likvidací pro jiného. Zisk investora kácejícího dešťné pralesy nevyváží nikdy zánik přírodních kultur, nehledě ke ztrátám ekologickým, které se denně neviditelně týkají každého.

Autor má pravdu, že Prague Pride je nejprovokativnějším projevem lidských práv přímo v Mekce xenofobismu, v Praze nad Vltavou, pupku světa a nejspravedlivější východoevropské mocnosti.

Jiná zdejší blogerka v diskuzi  pod jedním z mých příspěvků na téma respektu píše:

               Martina Moudrá 70369 Blog

Narodit se jako člověk není žádná zásluha. Respekt nemůže automaticky pramenit z pouhé příslušnosti k druhu. +4/0  15.8.2017 10:42

                Martina Moudrá 70369 Blog

Za respektem je vždy nějaký výkon. Respekt nezískáte pouze tím, že jste. Musíte si jej zasloužit. Proto respekt nelze požadovat jaksi automaticky.

Můžete si ho ovšem vynutit, což ovšem opět vyžaduje výkon. Zda je takovým výkonem třeba Prague Pride bych nechala na laskavých čtenářích. +8/0  15.8.2017 8:19

Koncept lidských práv se výrazně a viditelně dostává do konfliktu s fanaticky fundamentálním pojetím výkonu. Stoupenci výkonu nejsou ovšem schopni určit osobu oprávněnou k ustanovení výkonu, ani vysvětlit smysl takového konání pro společnost. Ve výsledku toto myšlení zavedlo českou republiku při vší prosperitě k drastické vnitřní chudobě. Nakonec i nejvyšší rozpočtový škrtal všech dob, někdejší financministr Kalousek hřímá, že pracujeme za hanebné platy.

Koncept lidských práv zaznívá po celou lidskou historii. Začíná starozákonním příběhem Jóba, převzatým již z nejstarší mezopotamské tradice. Pokračuje škálou žalmistické tradice, která se prostřednictvím velebení nevyššího dovolává boží sociální pozornosti. A pokračuje naplněním božího zákona prostřednictvím Kristova údělu, který nám nejvíce zprostředkovávají Kristova podobenství.

Moderní filosofie protestantská, humanistická a v posledku idealistická dochází k etickému stanovisku, že lidské právo na existenci je měřítkem svobody ve společnosti, což platí dodnes. Proto je nutno mezi neomarxisty počítat Jóba, Krista, Husa, Erasma, Lutera, Kanta. 14 let po smrti Kanta se narodí Karel Marx. Po porážce jeho konceptu autoritativního pojetí lidských práv přicházejí neomarxisté, kteří se vzdali třídního boje a nadchli, ba propojili nejmocnější společenské skupiny světa k prosazení trvalého míru, jehož základním pilířem jsou lidská práva vyjádřená Chartou OSN, listinami základních práv a svobod, jež jsou základem ústavního pořádku většiny demokratických zemí. Aby se základní lidská práva mohla uplatnit a všeobecně nadnárodně odsouhlasit, byly v těchto listinách uplatněny strukturálně neutrální mechanismy jako sekularismus nebo multikulturalismus, které odstraňují někdejší vypjatý výkonový antagonismus národů a převádějí jej na sportovní rovinu hospodářské soutěže. Toto meta zrovnoprávnění všech společenských skupin zajišťuje v Evropě nejdelší mír, který pamatujeme. Proto se toho západní Evropa drží a Merkelová s tímto základním heslem opět vyhraje volby v Německu.

Historicky fašistická ideologie vyžadovala od člověka totální výkon za hranicí lidských možností. Podřízení slepému výkonu se stalo tragédií národů, které by dnes opět chtěli někteří probouzet v naději, že právě oni budou těmi pány, co určují výkon vhodný k uznání toho, že je někdo člověk. Člověk se takto stává instrumentálním objektem neoprávněné ziskové manipulace. Není to nepochopitelné, obzvláště v Česku, kde je šikanování již od dob rekatolizace základním principem vládnutí. Přes všechny národní dějiny utlačování, znovu mnozí touží po utlačování. Naštěstí nejsou ale schopni se logicky, ani politicky skutečně prosadit. Nejsou schopni ani pochopit absurditu požadavku veřejného zaslouženého respektu. Je to mentální problém, skutečné nepochopení, autentický lapsus.

Jednotlivci v komunitě LGBT+ totiž svůj osobní respekt ve svém okolí jistě mají. Vydělávají peníze, dokazují svou pracovní výkonnost, mají vzdělání jako většinová společnost. Ale někdo si asi představuje, že budeme veřejně posuzovat každého z nich, zdali si zaslouží samozřejmý respekt k tomu, že jsou druhu homo sapiens sapiens nebo snad jsou jiného druhu? Třeba homo sexual sapiens? Otázka trvá. Jakou obecnou zásluhu – výkon musí komunita LGBT+ předvést, aby byla uznána člověkem se stejným respektem, jímž se honosí hetero sexual sapiens?

(a nikomu neříkejte, že neomarxista = intelektuál, je to veřejné tajemství)