Křižáček navozuje sílu snu a meditace

Po zdrcující kritice Mirky Spáčilové jsem vyrazil na křížovkovou výpravu za Křižáčkem. Bohužel se potvrdilo mé podezření, že umělecká kritika po desetiletí rozpadu humanitní integrity je v úplném rozvalu.

Pokud autoři filmu avizují svoje dílo jako žánr „obrazová báseň“, pak nelze na film pohlížet požadavky akčňáků či řachavých komedií. Každý má nezadatelné právo se vydat na film podle svých preferencí. Faktem je, že očekávat od názvu Křižáček romanticky dobrodružnou notu, mi u vzdělaného kritického ducha připadá nepřípadné.  Panímáma Mirka přímo píše: „Romanticky dobrodružnou notu film opustil a zcela se oddal hrátkám s formou, které účinkují jako rána z milosti.“ Jakoby předpokládala, že dnes se už vážně žádný film nebude nějakým tématem zabývat vážně. Tedy forma obrazové básně  jsou hrátky s formou. A forma zde zřejmě nemá žádnou nosnost, neboť jde „panenanebi“ o poezii.

A dále klade otázku: „Ale upřímně: jak dlouho to může člověk vydržet?“ Kritik s takovým předchozím despektem k poetickému žánru, za ním vidí jen formální hrátky a žádný obsah. Jak typické pro pokleslou, recenzně divákem posedlou, kritiku, která již zapomněla na „všechny krásy světa“. Mimochodem, pojem forma a obsah vrací naše estetické vnímání do dob socialistického realismu. Na druhé straně i z tohoto anachronického pojetí lze usuzovat na spjatou neoddělitelnost formy a obsahu. Jde vlastně o teorii různého pohledu na totéž.

Panímáma Mirka nám vypočítává nedějové důkazy filmu, jakoby jedině nějaký překotný děj, mlácení hrdinů, střílení, honičky aut, znásilňování a všelijaký kýčovitý hollywoodský škleb již byl jedinou nezbytnou poetikou vyprávění.  V našem případě je tomu právě naopak. Obrazová báseň přináší úžasnou dobově realistickou vizuálně materializovanou fresku začátku 13. století. Pokouší se vystihnout rytmus mezilidského jednání. Lidé na venkově obklopeni soužitím s velebnou přírodou jsou vystaveni kontextu trhové civilizace, v níž působí jako blázni. Všude se okamžitě najde skupina pochopů, kteří napravují jednání hlavního hrdiny a to bez jediného slova diskuze. Všeobecný konformismus s tím, co se odehrává je ohromující. Při drobné znalosti reálií ovšem zcela v hranicích dobového myšlení a církevní manipulace. Velebnost přírody a prostota interiérů, v nichž lidé žijí, poukazuje na naše dnešní nedostatky. Ale tak to nemá každý. Znám mnoho lidí, kteří tak jako já vyrazí do přírody, jako do přírody, která dává člověku energii, posiluje libido, uklidňuje civilizační šílenství způsobené odtržením od přírody. Naopak samozřejmě chápu i osoby, kterým usednout do trávy a zahledět se do korun stromů či prostě do nebe vůbec nic nepřináší.

V posledku se panímáma Mirka ztrácí v celkovém poselství filmu. Možná je to proto, že možná není panímáma, ale já jako pantáta v Rodenově věku velmi pociťuji odchod dětí z domova a film na podobné téma je pro mne zajímavou sondou do lidských pocitů, jež se opakují odedávna. Milujeme svoje děti, ale musíme je propustit do samostatnosti. I to je součást té lásky. Jestliže se v druhém plánu paní Mirka zamotává v nejistotách, co byly Dětské křížové výpravy, ocitá se na stejné lodi s nevzdělaným publikem, které se nudí na opeře, jejíž obsah si předem nepřečetli a těm uřvaným zpěvákům není rozumět. K čemu platit takovou kulturu? Zaslechnete při odchodu v kuloárech. Od kritika, jenž se za sebe veřejně takto vydává, bych čekal více. Téma totiž nesporně promlouvá k době zcela aktuálně. Ale to je již nepovinná třešnička na dortu. Paní Mirka o nějaké sledování pulsu společnosti nestojí, ona je placená od náboru diváků na ultradějové krváky.