Místo práva na dítě právo na fiktivní zlaté tele?

Mít dítě je neekonomické. Tedy, ve smyslu nějaké přímé výplaty za dítě. Podle soudobé většiny neexistuje právo na dítě, ale na ekonomickou prosperitu a likviditu ano. Lidé ovšem měli děti i v koncentračních táborech.

Euroatlantická civilizace si vybrala sebemrskačskou politiku zlatého telete namísto práva na dítě. Plodíme děti, často za katastrofálních podmínek, nezodpovědně. Ale nebýt toho, že příroda nás obdařila pudovým směřováním, které je odměněno, někdy až nezvladatelnou, tělesnou slastí, neplodili bychom pravděpodobně vůbec.

Pokud je podle ekonomistů pro člověka něco vůbec právem, tak je to zřejmě právo na rozmnožování, tedy právo na dítě je zcela prvotním základním právem. Pokud by tomu tak generálně a svobodně nebylo, pak by se v podstatě jednalo o biofašismus, který klade nějaké hranice skupinám jedinců a omezuje jejich právo na rozmnožování. Co je tedy základním lidským právem, když ne potomstvo? Na závěr života nebude komu zlaté tele předat. Možná potomkům migrantů.

Představa, že nějaký způsob dosažené okrajové natality nějak ohrožuje společnost nebo rodinu je směšná. Jednak jsme s tisíciletou podporou rodinou dospěli tam, kde nyní jsme. Rodina je a byla pro každý režim prostředkem vydírání. Kvůli rodině, a často jen mlhavé naději, že rodinu lze ekonomicky udržet, setrvávají lidé v otrocké práci. Je jedno, v jaké době se tento koloběh odehrává, rodina byla a bude vždycky rukojmím vládnoucí vrchnosti. Nyní je tato hegemonie podkopána občanskými snahami a sociálním státem. Rodina v biologickém smyslu stále existuje, ale její anonymizace vůči státu je prostředkem boje o přežití.

Historicky sociální stát však nezaložili komunisté nebo socialisté. Sociální stát byl od středověku reakcí na výskyt moru a lokální vymření obyvatelstva, bez nějž nebylo už možné ani vést války. Byl by to dlouhý a smutný výčet. Sociální stát vyvažuje nejhorší výstřelky politiky zlatého telete. Jedinec nashromáždí dostatek zlata na Zlaté Tele, nechá ho vykovat a v tom horším případě zakopat k sobě do hrobu.

Ale abych neodbočoval. Pohrdání snahou o lidský život a vtěsnávání jeho vzniku stále více do ekonomických souřadnic je tou chybou, která euroatlantickou civilizaci rozkládá. Přitom natalita samozřejmě není neekonomická. Z dlouhodobého pohledu se samozřejmě natalita za jakýchkoliv podmínek jeví jako bohatství svého druhu, jež má nevyčíslitelnou hodnotu. Ekonomové prostě vyčíslují průměrnou potenciální hodnotu člověka, jenž bude poplatníkem daně apod. Nevyčíslují ovšem hodnotu, často zejména ženské práce, která s vypipláním jedince souvisí.

Ve středověku neprovdané ženy také měly omezená práva. V jisté době se jim říkalo bekyně. Církev je nechala pomáhat v rodinách, ale vedla je k takřka řeholnímu životu, kdy měly prakticky zakázán sex. V těchto časech byl přebytek žen v důsledku válčení a nemocí a pro tyto ženy se mužů nedostávalo. Dnes vyrobíme nové bekyně? Možná početně je mužů sice dostatek, ale takových, s nimiž by chtěl někdo žít nebo plodit dítě dostatek není. Velká část mužů prostě dítě nechce, protože je to zátěž a prostředek k donucení k nechtěné či nepohodlné formě života.

V pohledu historie byl výskyt nemanželských dětí rozsáhlejší než bychom očekávali. Výskyt dětí, jejichž otcem nebyl manžel, byl a je ve společnosti asi konstantní. Přes všechnu morální rétoriku se čím dál větší tolerance k tomuto stavu zvyšovala. V období feministického boje za věc se kontrola sexuality ženy stala okopem první linie. Na jedné straně padly morální postihy a veřejné odsudky, ale na druhé straně se daří za pomoci genetiky více odhalovat tuto anonymní stránku lidského rozmnožování. Nicméně žádný domácí kontrolní tester z drogerie na trhu zatím není, takže tomu, aby se tak či onak manželka vrátila domů z procházky těhotná, nikdo nezabrání. Podobně je na tom zákaz interrupcí. Zakážete je, aby na tom vydělali anonymní fušeři.

Abych ovšem nenechal mnohé v nejistotě, soudím, že i muž má právo na dítě. Koneckonců jde i o jeho biologický materiál, a pokud se cítí být otcem, je to pro muže srovnatelné štěstí jako pro matku. Myslím, že společnost v budoucnu nebude ani single mužům dítě upírat. Ve světě to již možné je.

Je nepochybné, že jednotlivá ustanovení zákona o umělém oplodnění mohou být tu či onde diskutabilní a demokratická tahanice o detaily je v pořádku. Ovšem generální soud o tom, že dítě není právem, je nepřijatelný, a jak se již zapomnělo, řečeno postmoderně neslučitelný s demokracií. Práva budoucího dítěte jsou stejně fiktivní jako zlatá telata. Skvělé a čestné rodiny po staletí zásobovaly svými syny válečné konflikty s vidinou čeho? Synové zrození v ideálních rodinách umírali zcela zbytečně ve válkách o zlatá telata. Současná postmoderní demokracie, která především objevuje osvobozující možnosti prosperity lidstva, nemůže být založena na zákazech. Je paradoxní, že právě ekonomisté, kteří tolik naříkají nad každou regulací ekonomického chování, jsou vždy v první linii, když jde o regulaci lidských práv.

Nicméně, co jsou tedy základní lidská práva. Dost by mě zajímal pohled i názorových odpůrců, dokážou-li na to mít utříděný a pevný názor.