Představa, že budeme mít za prvotřídními zbraněmi nekultivované kulometčíky, kteří budou ochotni jít bojovat za každý „obranný“ podnět ze strany momentální vlády je ovšem přímo strašná. Každá snaha o „obranu“ nemusí být vždy obranou. V Iráku a Afghánistánu se významní a militantní členové NATO bránili na cizím území proti terorismu arabských fundamentalistů. Nešlo o žádnou nespravedlivou agresi, i kdyby si to tamní domorodci sto tisíckrát mysleli. Nevím, čemu se bránili. Bylo to pro jejich dobro.
Tím dobrem jsou Evropské hodnoty. Hodnoty jsou ovšem mrtvým ideálem, utopií ne nepodobnou křesťanskému étosu vertikální poslušnosti nebo postojům v případě extrémní komunistické rovnosti, ale i totální čisté rase v koncentračních táborech. Aby se z kulturní obrany nestal barbarský útok, je třeba rozumět hodnotám a umět je posoudit a použít v praxi. Je třeba pěstovat kultivovanou paměť, zkrátka kulturu, z níž bychom čerpali nejen poučení, ale schopnost tolerance k rozporu, empatii a sebereflexi. I dnes se zde najdou jedinci, ochotní hájit přirozený měkký rasismus bílé rasy oproti různobarevným migrantům.
Já si ještě dobře pamatuji společenskou diskusi z doby irácké války. Je třeba reflektovat, že tato válka byla zahájena na základě státem proponované dezinformace. Již tenkrát to byl případ společenské hrozby jistého znemožnění, když někdo nesouhlasil s invazí do Iráku. Ta akce přinesla jistě i dobré výsledky. Byl sesazen tyranský diktátor s brutálními zločineckými sklony. Odsoudili si jej „svobodně“ ve vlastní zemi. Nicméně ani dnes není cítit z Iráku nadšení a soulad s Evropskými hodnotami. Nejednota, brutalita a pochybnosti o právní relevanci současné irácké politiky navazují na předchozí éru. O návratu islámského fundamentalismu v Afghánistánu už pokorně mlčíme. Byl skutečně takový „kulturní“ atak nezbytně nutný? Přinesl desetinásobky civilních obětí oproti dnešnímu konfliktu na Ukrajině. A tak bychom mohli pokračovat. Jistě se ozvou ti, co i tyto veřejně ověřitelné informace dostupné již na úrovni Wikipedie prohlásí za dezinformace. Je to prostě soudobé inkviziční hledání kacířů. Odklon od společensky zakotvené víry se prostě trestá i dnes ve vyspělé kulturní a právní společnosti evropských hodnot. Zatím se dávají důtky a vynucují rezignace z veřejných funkcí, podobně jako tomu bylo do únorového vítězství lidu roku 1948. I tehdy prostřednictvím tisku varovali před neblahým společenským trendem, ale nikdo je neposlouchal, a především hlavně i proto, že většina doufala a věřila, že se bude podílet na moci oněch „tyranských osvoboditelů“ od kapitalistického zla. Zdánlivý pocit podílu na moci je největší zbraň protiprávního státu.
Našim soudobým vlastencům nijak nevadí, že ve veřejné diskusi exponent vládní kliky vypustí z úst větu o nadřízených z Bruselu, které je třeba poslouchat. Nevím, jak je možné, že někdejším zdejším odpůrcům tito nevolení nadřízení náhle nevadí, jakmile jde o svatou válku proti Rusku. Náš prezident se v Bruselu přimlouvá za zahájení rozhovorů ukrajinského vstupu do NATO. Přitom jedním z klíčových požadavků světa Evropských hodnot je premisa vyřešených sporů s vlastními sousedy. Vzpomeňme na obtíže Makedonie a dlouhé váhání Řecka. A to šlo jen o historickou nostalgii nad názvem státu.
Pokud něco v Evropských hodnotách platí, mělo by to platit vždy i třeba pro Ukrajinu. Mnozí asi zapomněli na fotografie, které vlastní ukrajinský tisk nedementoval. Mohli jsme vidět zadržené „zlodějíčky“ připásané ke stromu na ulici, kde si prostřednictvím improvizovaného pranýře mohl každý plivnout nebo udeřit. A to prosím bez jakéhokoli soudu. Takového „právního“ kolegu chceme v unii? Nemůžeme si odmyslet otázku, co bude s osvobozenými Ukrajinci na nyní okupovaných územích. Ať se stalo cokoli, nemůžeme připustit divoký odsun a bezprávní lidové soudy nad kolaboranty. Navíc hrozí na osvobozených územích vojenské právo včetně stanného práva apod.
Ukrajinská korupce je pověstná. Právě ta byla příčinou, že již před konfliktem mnohé ukrajinské elity emigrovaly na západ, aby se vůbec mohly čestně a normálně uživit spolu se svými rodinami. Do problematiky korupce je nutno započítat i nynější tanečky kolem ukrajinského obilí. Hladové rozvojové země čekají na záchranné obilí, které leží v příkopech u zablokovaných ukrajinských přístavů. Sice ne každého napadlo, že se tedy v rámci pomoci může obilí jistě převážet přes západní Evropu. Ale co se nestalo? Producenti využili transfer k prodeji v západní Evropě. A co ti hladovějící v Africe? Nic proti kapitalismu, ale to, co se děje je korupční úspěch ukrajinského zahraničního obchodu. No není to paráda získat levné „kvalitní“ obilí v době zuřící inflace a rostoucích cen potravin. Co byla funkční dezinformace před sotva měsícem a co je dezinformací dnes? V Polsku a na Slovensku je ukrajinské obilí závadné díky stopám pesticidů, které české měřáky nezachytily.
Zní to jako neuvěřitelný surrealismus a kdo se má v nynější realitě vyznat? Co na to říká soudobé evropské právo? Neznalost zákona neomlouvá. Pak by tedy alespoň do našich nových datovek měly chodit automaticky novely zákonů druhý den po platnosti schválené sněmovnou. Každý ví, že mnozí občané nemají prostředky k užití datových schránek, ale třeba v knihovnách by to mohlo jít alespoň nouzově s pomocí vysokoškolského personálu, placeného mizerněji než pomocný obchodní personál, poněkud dostatečněji. Dezinformací je již fakt, že prý lze uhlídat a reflektovat samotný legislativní vývoj na občanské úrovni. (?) Nejde. Nedá se to zvládnout, a proto jsou na právo a jeho výklad skvěle přeplácení specialisté, kteří v soudobé právní džungli výborně prosperují.
Proto by měla kultura dostat vždy o půl procenta víc než obrana, aby se obrana nestala barbarským útokem. Třeba takové humanitární bombardování Srbska bylo útokem NATO zemi, která stejně jako Ukrajina chtěla umravnit tehdejší kosovské teroristy a bránit územní celistvost. Často se argumentuje, že NATO nešlo o územní zisk. Ale pokud jde o územní ztrátu nečlena aliance, pak jde jen o slovní ekvilibristiku. A každému je jasné, že bratři Albánci se sjednotí jednoho dne stejně jako západní a východní Německo. Proto žádný vládní program boje proti dezinformacím, ale trvalé navýšení rozpočtu kultury je řešením realistické trojčlenky současnosti.
Všechny předchozí úvahy nijak nevylučují a nesměřují k nějakému omlouvání ruské agrese. Válečné zločiny a motivace musí být po konfliktu přezkoumány a odsouzeny mezinárodním tribunálem. Padni komu padni. Aby to bylo možné, musí mít mezinárodní tribunál autentickou autoritu nevydobytou jen zbraněmi, ale kulturou jednání.
