... sešitů V.I.Lenin.
Po revoluci ve Francii se Evropa semkla proti republikánským myšlenkám. Výsledkem byla expanze Francouzů ve jménu „práv občana“. Kam Napoleonova vojska přijela, tam rušila inkvizici a přinášela lidem svobodu a utrpění s hromadou mrtvol. Republikánství bylo zapomenuto, Napoleon byl zase císař. Prakticky dobyl Evropský kontinent. Jediní rivalové mu zbyli na západě Anglie, na východě Rusko. Všichni ze školy jistě vědí, jak to nakonec u Waterloo dopadlo. Z Napoleona se prostřednictvím volných a romaticko poetických úvah stal mytologický hrdina. Takový Alexandr Veliký 19. století.
Ve Francii revoluce pokračovala v levicovém slova smyslu vyvrcholila v diktát Pařížské Komuny. Kolem se motali myslitelé z okruhu Karla Marxe, ale byli rozprášeni za pomoci děl německého císařství. Od té doby je Francie republikou, která unesla i dočasný návrat k osobní polodiktatuře generála de Gaulla. Tyto události nesly jakýsi myšlenkový obraz Francouze navenek vůči ostatnímu světu, který byl často doplňován o zesměšňující přídomky jako žabožrouti apod. Republikánský prezidentský systém do velké míry lze považovat za jistou odnož pravidelné konstituční monarchie.
Koloniální výbojnost Francie a Anglie se završila WWI, kdy nastoupilo Německo svou koloniální spravedlivou éru. Německo sice prohrálo WWI i WWII, přesto se trvale zařadilo mezi světové velmoci, a to i navzdory faktu, že několikrát mělo zákaz zbrojit a chystat válku. Po Norimberských důkazech se obrazem Německa stala denacifikace, tedy reflexe státních zločinů za Hitlera. V té době se ještě považovat nacistický systém za nejhorší zlo na světě. Z Hitlera se až na patologické výjimky nestal romantický hrdina a potenciální spojenec kohokoliv ve světové politice. Je otázkou, zdali měl Hitler pravdu i v případě, že zavedl jízdu automobilů vpravo a zdali to vůbec připisovat jemu k nějakému dobru. Vpravo začal totiž jezdit už Napoleon, a to z válečných důvodů. Vycvičil svoje husary na koních k boji levou rukou a při své expanzi začal útočit a jezdit vpravo, čímž zaskočil pravoruké bojovníky.
Nyní po bezvýznamných mocensko demokratických válkách, které sice přinesly hromadu mrtvol, ale hlavně americkou svobodu, nemáme hrdinnou osobnost, která by v povědomí světa mohla za světový pokrok k oné demokracii. Je to vlastně kolektivní anonymní dílo neviditelné ruky demokracie ve světě. Tato ruka postupně porazila veškeré zlo ve světě. Stalina, Maa, Pol Pota, vrahy ve Rwandě a nakonec i Islámský stát. Zbývá jenom soudobá inkarnace Hitlera Putler, známý z minulosti jako Putin. To ale hravě zvládneme. Stačí, aby dlouhodobě neutrální země a poražené velmoci WWII opět nastoupily do klubu militarizace a to, co se nepovedlo mnohým v minulosti, se jednoduše povede ochráncům demokracie v čele Ukrajiny.
Proti tomu všemu stojí ubohá revolta nerozhodných jednotlivců, intelektuálů, chcimírů a dezolátů. Jinak už by bylo dávno hotovo. Kolektivně anonymní chciválcové by převálcovali rasově tradičně nehodnotné orky jednou důraznou účinnou počítačovou hrou. To vše je možné díky osvícení napravených. Východní Evropa se vymanila z vějiček komunismu a třeba ukrajinský podíl na okupaci Pražského jara byl pragmaticky zapomenut. Všichni dnes korektně věří, že mezi okupanty nebyl jediný Ukrajinec. A hlavně, to by byl špatný přístup ke kolektivní vině. Ten dobrý platí jen ze západu na východ. Jasnozřiví mezi námi vnímají a milují napravené či sebeobětující se komunisty, příkladně Palacha a Petra Pavla. Jiní se nenapravili a nadále mají svůj vlastní perverzní názor. Jednou udavač vždycky udavač. Nevadí, že organizace, jíž se udávalo již neexistuje, tady se předpokládá, že by se udávalo, kdyby se mohlo, dnem a nocí.
Již za WWII věděly všechny strany konfliktu o možném mučení při výsleších zajatců či odbojářů. Poválečné humanistické diskuse objasnily, že na zradu nelze pohlížet jako na vědomé selhání nestatečného jednotlivce. Agenti byli nezřídka vybaveni kapslemi s jedem, protože se dobře vědělo, že mučení se odolávat nedá či spíše jen heroicky ojediněle výjimečně. Nakonec vina takové zrady je pofiderní, což dokázal již francouzský existenciální spisovatel Sarter Sartre ve svém díle s názvem Zeď. Ve snaze zachovat si ještě oddálení mučení si vězeň náhodně vymyslí, že povstalci se schovávají na hřbitově, aniž by to věděl, náhodou to uhodl a byl později odsouzen za zradu svých „soudruhů“, vlastními soudruhy, když se situace obrátila.
U nás nikdo nikoho nikdy nemučil, alespoň se to nepochybně neprokázalo. Napravení potomci těchto domnělých mučitelů se plamenně obhájili i v parlamentu. Svět je nečekaně zrádný a nic se nedá snadno a zjednodušeně bez rizika tvrdit. Tomu, kdo si to myslí doporučuji film Kawasakiho růže. Ačkoliv jej režíroval současný hysterický hulvát mezi českými režiséry, tento film je skvost a nejednoduchá pravda o nás samých. Proto nesoudím nějakého toho Nohavicu, ale tedy ani Petra Pavla, či kohokoli jiného. Všichni by měli být opatrnější ve svém odsuzování a podsouvání špatných úmyslů. Lidé, kteří to snadno dělají jsou myšlenkoví peciválové a chciválcové, kteří mají nutkání alespoň virtuálně se podílet zválcováním na společenském týrání pokojných chybujících občanů.
Ačkoliv, i v tom musím já sám být opatrný. Často se například zde vyjadřují emoce jen na základě první signální soustavy tělesných šťáv. Možná při osobním setkání by se leccos vysvětlilo a zmírnilo. Bez přítomnosti antipoda je snadné hřímat a zvysoka hrozit. Nezapomínám, že přes všechny polemiky jsem vnímal ještě tak před rokem jistého zdejšího Trčálka jako sympatickou, vtipnou a leckdy perloidní osobnost. A dnes se obtížně bráním pocitům podezření, že se na dálku zamiloval do prezidenta Bidena. Asi to je všechno blbost, ale tak nějak to možná je.
Zmrtvýchvstání oslavujeme pro naději resocializace a uznání, že lidé se mění a nejsou tak stejní, jak se ve vzteku často podsouvá. Kdo chce tak se nad tím i zamyslí. Tato úvaha je doopravdy bez jakýchkoliv odkazů, neboť je pouhou velikou noční pocitovou fantazií.
