Ano, lidé si dnes více myslí, že za Pavla bude lépe a správněji. Nikomu to neberu. Máme tak málo informací a jsme denně atakování agresivní kampaní, která dokola opakuje stejné vládní mantry. Uzákonili jsme si, že se má stíhat podněcování k násilí. Když se podněcovalo k násilí na Romech nebo na imigrantech z jihovýchodu, tak se to nedalo, diskutovalo se o výchově a trpělivosti. Soft neonacisté a latentní rasisté se mohli smát a vyhřívat v bezpečí „tehdejší svobody slova“. Dnes najednou jde snadno stíhat podněcování násilí vůči Ukrajincům. Ne, že by to bylo méně odsouzeníhodné, ale jistá disproporce zde je. Hlavně se s touto hrozbou může svézt rovněž obecné vyhrožování proruským dezolátům a kolaborantům obecně, aniž by samozřejmě bylo definováno, co za těmito pojmy a nálepkami hledat. Já tam vidím agresi a dobrovolnou fanatickou zlovolnost. Každé podněcování k násilí by mělo být stíháno, i hrozby směrem k neujasněným dezolátům a kolaborantům.
Jiný Pavlovovec nás přesvědčuje: "A existuje také boj dobra se zlem." Dobro je Pavel, zlo je prý Babiš. Pro mne je to ovšem polemika na úrovni dobra a zla mezi hruškou a jablkem. Větší či menší zlo jsou dohromady stále zlo. Nevidím žádné rozdílné vlastnosti, kromě luxusního finančního úspěchu „zla“. Dobro se prý napravilo a není již tak rozvědčické ani komunistické. Zlo říká totéž a proměnilo to navíc ve finanční a podnikatelské aktivity. Naopak se mi zdá sebešpinavější ultrapodnikání miliardáře napravenější v postoji ke komunismu a obrácení na kapitalismus, než vojenský kariérismus za libovolného režimu. Navíc mi nesmírně vadí, že Pavel není schopen žádné intelektuální svobodomyslné úvahy. Ale co. Byl zvolen a tím to pro mne končí. Nemusím ho milovat ani pod tlakem nesoudných exkluzivistů dobra, kteří se snaží všechny zmanipulovat, že dobro rozpoznali a jediní jej vlastní. Svět je mnohem barevnější a kontaminovanější, než by si Pavlovovci kdy mysleli.
Stále nekončí ubohé polopravdistické mantry na téma paralely s druhou světovou válkou. Prý jde například v případě Minských dohod o příměří na Ukrajině o Mnichovanství. Autor manipulace nečetl (možná četl, ale nechce pravdivě chápat a referovat) zřejmě text a kontextové články. Ukrajinci se účastnili jednání. V tom se nedá nic srovnávat s Mnichovskou dohodou, do jejíhož jednání jsme nemohli zasáhnout a vznikl přímý kolektivní diktát. Sporný problém trochu připomíná situaci Sudetských Němců, kteří mch. na mnichovském sedánku také nebyli. Ale situace je naprosto jiná. Na jednání byli zástupci všech stran konfliktu a Ukrajinský kontaktní pověřenec smlouvu ratifikoval. Německo a Francie nejsou rozhodně tím, čím byli v roce 1938. Nicméně se tato lživá manipulace neustále omílá. Ukrajincům to nepomáhá a nikdy nepomůže k míru. Oni totiž chtějí válčit a proto také Minské dohody bojkotovali a přímo neplnili. V nějaké míře je neplnily obě strany, ale Ukrajinci si neujasnili, jakou míru autonomie jsou povinni dát v zájmu dodržení univerzálních lidských práv svým „milovaným“ spoluobčanům. Na Krymu nepadl ani výstřel. Nakonec již v roce 1991 zvítězilo na Krymu referendum o samostatnosti, kterou Ukrajina nevyslyšela a potlačila. Kdyby šlo o neblahou anexi, pak by se jistě přinejmenším partizánský boj tu a tam uplatnil. Pokud by bylo obyvatelstvo na Krymu nyní zmučeno, nemůže být velký problém úplně stejně přetáhnout tamní občany na stranu Ukrajiny. Myslím, že výhrůžkami kolaborantům se toho nedosáhne. V případě stále skvělejších zbraní ze západu budeme svědky vybíjení kolaborantů na Krymu (i Donbase) hlava nehlava. Kolektivní vina zajásá. Kdo kdy vyšetří pak ty zločiny mi není jasné. Nebudeme-li již dnes s Ukrajinci mluvit i o vítězném postupu stran lidských a humanitárních práv, dočkáme se ještě větší živelné katastrofy než byl divoký odsun našich Sudetských Němců. Přátelství neznamená jen poplácávání po ramenou a bezvýhradná podpora. Přítel dokáže i do očí říci nepříjemná fakta a hrozby, které vidí. My nejsme přátelé, my jsme spíše hecíři a manipulanti. Kéž by naši Pavlovovci konečně vystřízlivěli.
