Všechno marno?

O míru se špatně psalo již před konfliktem na Ukrajině. V poslední době jsme se dokonce dověděli, že kdo mluví o míru je pacifistická hyena. Nesdílím romantické sebevědomí, že lze něco na Ukrajině vybojovat. Rozhodně ne tuto ...

 ... naši nynější demokracii.

Prvotně opět prohlašuji, že neschvaluji žádnou agresi. Agresi definuje Charta OSN. Od roku 1945 bylo agresí nespočet. Přesto se tehdejší agresoři dnes tváří jako obránci před novou agresí. A tak stále dokola. Slovo agrese má svůj obsah a právní platnost. Právní platnost je vymezení agrese jako zjevný útok jednoho státu proti jinému státu. Zde se klade důraz na násilnou nedělitelnost cizího území. Státy se mohou dobrovolně dělit zevnitř, jako jsme to světu předvedli například my se Slováky. Charta OSN však nerozlišuje a neřeší vnitřní agresi v jednom státě. Proto se vnitřní občanský konflikt na Ukrajině dostal do jurisdikce OBSE (Organizace pro spolupráci v Evropě, na jejichž stránkách je řada podrobností a dokumentů ke konfliktu v anglickém jazyce).

Ukrajinská krize začala již velmi dávno. USA zvítězily ve studené válce, ale velkoryse neobsadily bývalý Sovětský svaz. Provedli jen jeho dělení, podobně jako spojenci rozdělili někdejší nacistické Německo. Toto rozdělené Německo se naopak dočkalo znovusjednocení. Při konzultacích sjednocení nabyli Rusové dojmu, že všechna prohlášení na jednáních diplomatů a ministrů zahraničí o nerozšiřování NATO na východ nabydou platnosti recipročním souhlasem, když tehdejší NSR zůstane v NATO, ale NDR vystoupí z Varšavské smlouvy. Tato prohlášení o nerozšiřování NATO na východ byla porušena a způsobila novou železnou oponu mezi Ruskem a Západem. Rusové se nechali napálit ušlechtilými řečmi, které pro další garnituru politiků nejsou v demokraciích nikdy závazné, takže lidé ze zoufalství stále lavírují mezi svobodou a otroctvím. Pokud představitelé Západu při různých drobnějších rozmíškách argumentovali, že je Rusko nevypočitatelné a svévolné, pak Rusové odpovídali, ale vy rovněž porušujete dané slovo a jste nevypočitatelní a svévolní. Vzpomeňte si, jak právě s tímto image prezident Trump operoval ve své volební kampani. Rozšiřováním NATO na východ přirozeně rostla nedůvěra Ruska vůči Západu. Nedůvěra byla oboustranná, protože po konci studené války nebylo výsledkem jednání spojenectví, které vidíme třeba dnes mezi Francií a Německem. Francouzi i Němci na tom ovšem generace pracovali. Řevnivost těchto dvou států přitom byla historicky určující pro napětí na kontinentě.

Stále si myslím, že nastoupená původní cesta sbližování USA a Ruska v první polovině 90. let byla správnou perspektivou. Spojenectví těchto velmocí má křesťanský kulturní základ. USA sami v konfrontaci multipolárního světa neobstojí. Navíc, pokud si právě nyní Američané myslí, že jejich renomé má pro třetí svět nějakou hodnotu, tak budou brzy vyvedeni z omylu. Emancipace třetího světa brzy přeroste všechny myslitelné představy. (Třetím světem označuji všechny mimo Západ a Rusko.) Právně podle Charty OSN skutečně Rusko napadlo Ukrajinu, o tom nelze pochybovat, ale celý svět současně ví, že se NATO navzdory slibům rozšířilo, kam až chtělo, že nedrží žádné ušlechtilé sliby a ani uzavřeným smlouvám se nedá věřit. Američanům a NATO zbývá jedině síla. Mentálně se rozvedli s morálním světem. Do téhož nyní namočili i Rusko. Dějiny nezapomínají, že sice něco není právně upevněno, ale morálně všichni předpokládali, že demokracie souvisí s morálkou a není možné stát na hranici jaderné velmoci s nevypočitatelným ensemblem bojovníků, kteří jsou pár minut škrtnuti ze seznamu teroristů, jako byla svého času i albánská UCK, která „osvobodila“ Kosovo.

Vnitřní agrese menšiny, která chce opustit státní společenství je trvalým stigmatem Charty OSN. V podstatě je i na pozadí vytrvalého a nevyřešeného konfliktu mezi Palestinci a Izraelem. Všichni vědí, že bez zahraniční pomoci Palestincům, by problém byl dávno vyřešen. Stejně by to dopadlo i s Ukrajinou. Ale zahraniční „pomoc“ založená leckdy na zcela nahodilých pravidlech komplikuje většinou trvale řešení situací v ohniscích napětí. Co by asi dělala EU, kdyby evropské neposlušné menšiny za pomoci ze zahraničí vojensky vzdorovaly v členských státech EU? Náznaky jsme mohli vidět v Katalánsku, uvidíme v Severním Irsku a možná i ve Skotsku.

Američané nyní dosáhli dalšího vrcholu nepřátelství s Ruskem. Rusko si totiž nenechalo líbit hrozbu hranice NATO na dohled od Moskvy. Tak to vidí nyní zhrzená milenka v Rusku. Mají dojem, že už není kam rozumně ustupovat. Podobný pocit měli Američané, když se kdysi vezly rakety na Kubu. Ukrajina je nyní stejnou hrozbou pro světový mír, jako byla kdysi Kuba. Partneři po rozchodu mají najednou zcela cizí slovník a původně stejná pojmenování společných věcí jsou najednou zcela rozdílná. Jdou případně k soudu, kde se rozdělí děti a majetek. Slovník se nepodaří sjednotit ani u soudu a většinou se stává, že do smrti neuzná rozvedený partner pojetí významu u bývalého partnera.

Tak i zdánlivě historicky jasné pojmy jsou najednou nedostačující a je nutno najít postupně nové obecně vědecky a demokraticky přijatelné definice. Například ona ruská „denacifikace“ Ukrajiny je spíše de nacionalizací. Skutečně není žádoucí, aby jakákoli země vracela do historické perspektivy dějinné postavy, s nimiž se vedla zásadní válka v minulosti. Jistě mohou historici uvažovat o úloze a reálných možnostech našeho protektorátního prezidenta Háchy. Těžko z něj ale můžeme před světem udělat historickou modlu, která by nám poskytovala směr jednání a uvažování. Jistě by někdo mohl trvat na tom, že nás ve spojenectví s Hitlerem Hácha chránil před komunisty. Ale asi to nestačí na morální vzor a příklad. Takového ukrajinského Banderu můžeme srovnávat s naším ministrem Emanuelem Moravcem. Pochybuji však, že by bylo možné jej rehabilitovat a učinit příkladem pro demokratické morální politické chování. Takto to cítí Rusové u Bandery.

Naopak Západ si hraje s přirovnáváním Ruska k totalitní říši zla od Stalina k Hitlerovi a zase nazpátek. Ale. Zatímco Británie podepsala Mnichovskou dohodu s Hitlerem, s nímž se údajně nikdy nejednalo a nejedná, má zde Západní pojetí dojem, že se vyvinilo na věčné časy tím, že tuto smlouvu pozdější západní vlády odvolaly. Pakt Molotov Ribbentrop podepsali Rusové až v následujícím roce. (Mnichov září 1938 – M + R srpen 1939) Přesto se objevují názory, že válku s Hitlerem vyvolali Rusové. Jako, by západ nedodával Hitlerovi peníze a různé pacifistické úlevy. Nicméně současná historiografie v tomto smyslu podléhá nové politické hysterii a jednostranně připisuje všechnu vinu „současnému Rusku“, které je prý opět tím Sovětským Svazem. Pozdější sovětské vlády pakt také odvolaly. Stalin se se spojenci sešel během války několikrát a dojednali spojenecké uspořádání Evropy a světové rovnováhy, které funguje dodnes. I navzdory ukrajinské krizi se zřejmě jaderné zámky neodemknou.

V současném Rusku nikdo nezakazuje iniciativy spojené se soukromým podnikáním a s mnoha občanskými svobodami jako na západě. Technologické zaostávání je pouhé zdání a spíše otcem kýžené myšlenky. Čína, která již většinu technologií Západu zkopírovala a ukradla se již technologicky osamostatnila a ráda prodá mnohé z toho Rusku, které samo o sobě je schopno technologického rozvoje možná pomalejšího, ale stejně úderného. Západ se romanticky opájí dojmy, které nemají nic společného s pojmy. Naopak je až smutné sledovat, jak se nynější rétorika tisku podobá Rudému právu, když psalo i v 60. letech proti americkému angažmá ve válce ve Vietnamu. Američané také podle RP bombardovali z nenávisti vesnice, vraždili civilisty apod. Kolik se o tom natočilo kritických filmů v samotných USA? Byl jsem v Sovětském Svazu v roce 1981 a rozhodně dnes vidím, že není současné Rusko stejným molochem. Rusové se rozcestovali po celém světě, a dokonce se ve světě podnikatelsky prosadili. Jen aby to Západu nedošlo příliš pozdě.

Proč toto všechno píšu, když vím, že nikdo není připraven naslouchat takovému „zpozdilému“ varování? Nejde mi jen o to, abych jednou svým vnoučatům ukazoval „já jsem to říkal“, jde o morální povinnost vědecké objektivity vnímání světa. Patří tam i sociálně morální odvaha. Rusové nikdy nepochopí, že Západ tak okatě popírá, že to byla ukrajinská vláda, která po Majdanu v roce 2014 poslala armádu do svých neposlušných provincií na Donbas, což vedlo k občanské válce, protože dokonce sama ukrajinská armáda odmítala střílet do vlastních občanů. Proto se napřed rozvinuly polovojenské milice a pluk Azov, který si chvíli musel počkat na seznamu mezinárodních teroristů, než jej Ukrajina zařadila do pravidelné armády. Západ zcela minimálně reflektoval tuto vnitřní agresi vůči ruské menšině na východě Ukrajiny. Také tam došlo k hrůzným excesům, které tak neradi vidíme v rámci nynější eskalace konfliktu. Musíme si přestat nalhávat, že jsme plně informováni. Jistě je pravda, že k násilným excesům dochází na obou stranách a jistě nejsou ani náhodou v mezích morálky a zákona. Ukrajina ovšem vede zcela zbytečnou a marnou válku, protože se opila iluzí, že Západ slibuje a slibuje, což je hlavní vývozní artikl. Fakticky se nemůže vojensky za Ukrajinu postavit, protože by tím popřel úplně vše, co kdy Rusku slíbil a co v jaderné oblasti smluvně zafixoval. Zajímavé je, že nikomu není po osmileté občanské válce na východě divné, proč se stejně nebránili obyvatelé Krymu údajné anexi. Možná to nebyla anexe, ale přirozená secese, kdy referendum skutečně odráželo vůli obyvatel po puči na ukrajinském Majdanu, jehož nedemokratické čili nevolební výsledky prostě východní a krymské orgány odmítly přijmout. Zatímco na Krymu bylo málo Ukrajinců spolužijících s ruskou „menšinou“, nedošlo zde k drastickému konfliktu jako na východě, kde se oba etno živly více smísily.

Jde tedy o ruskou neoprávněnou agresi, kterou ovšem vyvolala vnitřní agrese pučistů z Majdanu. Pučisté z Majdanu nepoužili k uchlácholení ruské menšiny prvky federální autonomie a zdvořilé důstojné ústupky, jako třeba Britové ve Skotsku. Jestli tedy mohu s něčím nesouhlasit, tak s tím, že na tuto vleklou spornou epizodu ve strategické americko - ruské hře doplácejí a ještě budou doplácet obyčejní lidé na obou stranách konfliktu. Nakonec na to doplatíme i my, ale hlavně se tím oslabí vliv Německa v EU, což je možná skutečným plánem americké hospodářské války s milovaným německým spojencem. Nyní nám přivezou Američané zkapalněný plyn, jako nám Sovětský Svaz dodal v roce 1947 obilí v době poválečné neúrody. Je třeba to vnímat s otevřenýma očima a zachovat si poslední možné zbytky soudnosti. Doprovodná „válečná“ cenzura je jen pravým stylem vládnutí, který nám slibovala budoucí fialová garnitura oproti babišovské totalitě. Cenzura nemá vůbec žádné opodstatnění, pokud nejsme ve válečném stavu. Pak bych o ničem nefrfňal.

Podporuji pomoc ukrajinským uprchlíkům. Poskytl bych ji i těm ruským, kteří by ji rovněž potřebovali. Jako například lékaři jsem připraven pomáhat každému, kdo to potřebuje. Poskytl bych první pomoc i těm nehorázným politikům, kteří ovšem patří všichni spíše do vězení než na piedestaly. Kdo má u nás válečné choutky, má nyní možnost beztrestně přímo bojovat na Ukrajině, pokud věří dohodě vlády s prezidentem o poskytnutí generální milosti… nemusí pak bojovat s námi, pacifistickými hyenami, které usilují o mír, který není ani pravicový či levicový, ale týká se všech. Není třeba plýtvat vztekem z bezmoci a spílat údajným pacifistům, ale je naopak třeba rozvažovat, kde jsou příčiny války a na základě maximálního pochopení jevů tlačit i na naše politiky, aby pracovali pro mír, a ne pro válku.

Tuto úvahu jsem postupně napsal během pár dnů, kdy jsem pilně a pozorně studoval publikaci Nezákonné války. (Grada Pusblishing, a.s., 2017) Publikace se zdrojově odkazuje dílem na dokumenty OSN a dalších veřejných organizací, dílem cituje ze světového tisku s jistou převahou německojazyčné provenience. (Celkem je v publikaci 726 odkazů na zdroje.)