Většina proti solidaritě aneb evergreen extrémního populismu

Reakce na nový návrh migrační politiky EU je velmi nenápaditá. Scvrkává se na opakování nereálných, ale lechtivě chytlavých, argumentů, které byly již stokrát vyvráceny, přesto v nich vidí extrémisti jedinou možnou reakci.

Jedna myslitelka  se nás pokouší vyděsit předkládáním teze, že u nás není respektována většina a tím je dáno, že u nás není demokracie. Takový tuctově povrchní názor, že demokracie je převoditelná na jedno slovo, na jiný pojem, a že to stačí k její realizaci, je ukázkovým příkladem postoje k „hloupé“ veřejnosti. Demokracie je svazek principů a právních postupů. Nejde jen o jeden aspekt, který by určoval existenci nebo neexistenci demokracie. Podle veřejné shody se ty nebo ony politické a právní možnosti považují za demokratické nebo naopak.

Principálně se demokracie odehrává na jevišti voleb. Volby jsou považovány za demokratické, pokud k nim mají přístup všechny politické subjekty, které mají zájem. Ještě demokratičtější by bylo, kdyby měly tyto subjekty stejné podmínky vstupní kampaně. Ani v mnoha zemích považovaných za demokratické tomu tak není všude úplně stejně. Příkladem může být Itálie v éře Berlusconiho nebo Česko v éře Babiše, kde sdělovací prostředky úpí pod kuratelou konkrétních politických leaderů. Přesto jen kvůli tomu nikdo demokracii v obou zemích úplně nezpochybňuje.

Jak potom ale ztotožňovat volební výsledek v návaznosti na většinu při kdejaké diskusi o jakémkoli problému. Respekt k výsledku voleb, kde jistá většina cosi ustavila, je jistě také jedním z pilířů demokracie. Ale ani takto ustavená většina naštěstí nemůže v jednom volebním období zcela zvrátit minulé závazky a dlouhodobě ustanovená ústavní nebo obecná práva. Je tedy otázkou, zdali volby u nás naposledy vyhráli příslušníci „jakési údajné“ většiny protimigrantské politiky. Protimigrantská politika je názor, který se vyvíjí a má i mezinárodní závazné aspekty. Politici vzešlí z většiny posledních voleb nevyhráli volby s vypjatě fanatickým antimigrantským programem či antiislamismem. Spíše by se dali definovat jako pragmatici, kteří nemění zákony a přistupují k problematice v reálném zákonném rámci. Současná vláda nevystupuje z EU, ani to neplánuje, ani neslibuje. Uvážlivá konzervativní voličská základna pragmatiků tehdejší přebujelé antiislamistické straničky na hlavu porazila. Neměli bychom na to zapomínat, zejména když se někdo označuje jaksi samozvaně za většinu. Je to prostě trik extrémistů. Chtějí vyvolat dojem, že jejich názory jsou normální a že je vlastně všichni (většina) sdílí.

V neposlední řadě k demokratickým principům patří ještě mnoho dalších právních uspořádání. Ochrana menšin na prvním místě. Respekt k většině tedy není diktát většiny, i kdyby bylo možné ji v nějakém ideálním výzkumu na chvíli skutečně a nepochybně stanovit. Jde také o další aspekty demokracie jako svoboda vyjadřování v zákonných mezích, nezávislé soudnictví, nezávislé úřady, které nemají v podstatě žádnou politickou příslušnost, a další a další. Bylo by to dlouhé. Demokracie je proces, tahanice o detaily. Naopak je nedemokratické vidět svět v kontextu buď anebo. Jinými slovy. Možná se dá předpokládat, že většina české veřejnosti se z tradičních důvodů obává cizinců a migrantů. Ale ti se dělí na skupiny dalších utilitárních postojů. Někomu vadí islamisté, jiným třeba Vietnamci, dalším Ukrajinci, někomu úplně všichni včetně našich nepřizpůsobivých a Romů. Většina ustavující absolutní čistotu bílé české kulturní rasy naštěstí neexistuje, i kdyby ji stokrát ustavovaly pod svými křídly trikolorovaní či přímí demokraté.

Jiný zdejší myslitel  opět hřímá proti diktátu „povinné solidarity“. Vůbec nemohu nereagovat na jeho přirovnávání hnutí BLM k Hitlerjugend. Musím ale zásadně více poukázat na jeho štvavé výpady vůči EU, kterou chce srovnávat s politiku někdejšího nacistického Německa. Myslím, že nelze mechanicky přenášet do Čech problematiku rasismu, který se nyní řeší v USA. Nemůžeme tomu rozumět a ani v našem postoji k Romům nelze shledat zcela srovnatelné postoje. Nicméně, nesnaží se právě odpůrci „povinné solidarity“ přesvědčit masivně veřejnost, že nepřizpůsobiví, Romové či migranti nejsou lidé? U nás se nekonaly beztrestné lynče ani na tyto komunity, takže jakkoliv se zdá, že je zde něco podobného, nemůžeme srovnávat brutalitu ani množství. Naše státoprávní ustanovení nepamatuje žádné otrokářské možnosti, jako tomu je v právní kontinuitě USA. Nicméně by se autor divil, že odsuzuji násilné gangy, které působí na základě msty nebo přepjatého rasistického antirasismu. Nejsem žádný zastánce rabování, ale odlišuji protestující od gangstrů, a musí tak činit i právní systém, který jinak popírá, že by jednal na základě kolektivní příslušnosti nebo kolektivní viny.

Náš zdejší lidový myslitel usuzuje, že povinná solidarita je protimluv. Solidarita je prý dobrovolná. Co je ovšem obsahem solidarity. Obecně vzato každý včetně našeho myslitele může klidně být, navzdory diktátu Německa, osobně nesolidární a bezpečně zde hlásat nesolidární názory. Na druhé straně jsou zde uznané a státem zaručované solidarity, na nichž jsme se dohodli v minulosti a vstoupili jsme dlouhodobě do svazku jejich závazků. Většina lidí určitě nechce platit daně. Přesto je lidé platí a nikdo se nediví, ani neodporuje postihům u daňových úniků. Je to jasný příklad konsensuální povinné solidarity. Daně nebo pojištění jako sdružené prostředky zaručující například léčení nemocí, na které by dotyční sami nikdy v plně hrazeném tržním prostředí nedosáhli. Právně ukotvené solidarity jsou povinné na základě svobodného hlasování politicky vzniklé reprezentace veřejnosti. Nechci vymlouvat našemu mysliteli, že se nemůže pokoušet tento stav zvrátit a vracet náš stát do živelného kapitalismu 19. století.

Naše vnitřní „povinná“ solidarita k jinému názoru lidových myslitelů zaručuje zdejším lidovým myslitelům kritizovat a prosazovat co si uráčí. Přesto i to má prostě zákonný rámec ustanovený na základě nějakých povinných mezích, které lze nazvat solidaritou k pravdě, spravedlnosti a osobní důstojnosti či odbornosti. Politická usilování založená na argumentu, že jedna a jedna jsou tři, nemají sice naději na úspěch, ale jistě je nutné povinně solidarizovat s jejich možným vyslovením. Takže by bylo dobré, aby si zdejší lidoví myslitelé uvědomili, že jejich bezpečná existence je založena právě na oné protimluvné povinné solidaritě. Protože já nevidím rád, když někdo srovnává myšlenky BLM s postupem Hitlerjugend, přirovnává dnešní autoritu demokratického Německa k diktátu vedoucímu k vyloučení kohokoli ze společnosti. Nazývat EU protektorátem bych já za sebe zakázal, ale cítím se být povinně solidarizován s tím, že každý má právo se vyslovit. Bez takové povinné solidarity by nic nefungovalo, určitě ne demokraticky. Pokud tedy náš lidový myslitel proti této diktatuře hřímá, je to jako hřímat proti fyzikálním či matematickým zákonům.

Bylo by jistě čestnější rovnou říci pravdu. Lidoví myslitelé chtějí vyjádřit svou touhu po moci, aby mohli zrušit „povinnou solidaritu“. Dělají to zčásti z nenávisti vůči domnělému ohrožení čímsi nepřijatelně jiným. Lžou o protektorátu ve svazku, kde má i ta nejmenší země právo veta, (viz naposledy Kypr v otázce sankcí EU vůči Bělorusku), tak vypadá protektorát? Lidové plky jsou bohužel nevěcné a neinformované. Nejnovější návrh EU pro politiku migrace se snaží vyjít vstříc i stanoviskům V4. Bylo by nanejvýš zajímavé přinést skutečně věcnou a novou argumentaci do nové diskuze. Ale protože tyto argumenty chybí, vydává se EU za protektorátní mocnost, ačkoli pro to není sebemenší důvod. Brexit je toho důkazem, protože jak by jinak mohl nějaký stát z protektorátu odejít. Asi tak jako země okupované nacistickým Německem. Toto je skutečná nahota protievropské lidové moudrosti.