Sloup už sedí na svém místě a pandemie stále doutná. Pan kardinál se dopustil veřejného bludu a vzhledem k jeho postavení nemohou katolíci uctívající svatou vertikální autoritu polevit a musí jej slepě následovat a dokonce obhajovat. Již v době, kdy jiný šílenec z řady klerikálních fanatiků ve svém kázání označil homosexuály div ne za esesáky, jsem si myslel, že se nejen páter Halík ozve s určitou střízlivou kritikou. Katoličtí laici ovšem nemohou. Ačkoliv vím, že řada z nich má zcela normální zdravé myšlení, nechají se takto veřejně zesměšňovat, protože jim to zkrátka víra nakazuje, neprojevovat vlastní názor. Vlastně s nimi soucítím. Ještě, že konzervativní zlovolnost trochu vyvažuje sympatický postoj jejich papeže Františka, který má ke mně ve své laskavosti mnohem blíž, než sebe oslavující a chvástající se zapšklý český klérus.
Podle vyjádření instalatérů nové pražské modly nebude obnovena ta část sloupu, kde andělé bojují proti mocnostem pekla, zlotřilým českým protestantským kacířům, jak bylo dobově zcela jasně chápáno a co bylo trnem v oku moderním odpůrcům Habsburků. To je jedna z mála chvályhodných okolností této jinak vypjatě konzervativní katolické restaurace starých dogmatických myšlenek.
Mariánská úcta, jak se oficiálně nazývá apologetické vyjádření katolického rituálu okolo Matky Boží, stojí níže než velebení a chvála Boží. Naopak stojí výše než zástupy andělů a svatých. Samozřejmě ani mně nečiní problém vyjádřit úctu k Matce Boží třeba tím, že rozhodně nepatřím a nebudu patřit k zastáncům odstranění modly. Chtějí ji mít takovou, mají ji mít. Promarňují příležitost mít Matku Boží moderní, tvůrčí a přitažlivou. Současný kult v tomto raně novověkém pojetí upadá do mytologické letargie srovnatelné s bezpohlavní řeckou bohyní Pallas Athénou či v římském ritu bohyní Minervou. Marie obtěžkaná již čtyřmi dogmaty stále ale ještě není plnohodnotnou součástí božského panteonu. Sice dosáhla nanebevzetí, při svém zjevování má jakousi zázračnou moc. V každém případě je podoba a výklad Marie lakmusovým papírkem katolického postoje k ženství. V našem případě jde o hozenou rukavici soudobému feminismu. Enigmatická žena, kterou pro její striktní pohlavní čistotu, značící ideál ženy vyšší než ideál ženy z masa a kostí, ženy manželky, zde stojí jako strnulá a svatá panna. Tím se doplňuje obdobné šílenství kněžského celibátu jako vyšší ideál lidství než běžný rodinný život. Triumfální exkluzivita lepší a záslužnější spásy z toho všeho čouhá na sto honů.
Ideálem feminismu je skutečná žena bez posudků a předsudků. Partnerka, s níž není nic předem dáno, se kterou je naplněním lásky vzájemné poznání, podpora a povzbuzení při realizaci talentů a ve šťastnějších případech i snů. Marie má svým katolickým ženám neustále připomínat ženskou nedokonalost. Marii musela církev prostřednictvím dogmat očisti a vyzdvihnout. Musela ji vyzdvihnout nad rámec údajů, které o ní uvádí Písmo Svaté. Tajemná žena na piedestalu, všemu poslušná služebnice, která si musela protrpět smrt syna. Taková Marie má být příkladem hodným následování v současnosti. Marie projevuje svůj názor snad jen v Káni Galilejské, když žádá po Ježíšovi proměnit vodu ve víno. Vše uzavírá zatvrzelý postoj, že Bůh přišel na svět jako muž, byť o mužství Ježíše nejdou důkazy, dalo by se úspěšně pochybovat o této podstatě celibátního vyústění jeho života. K panenství či celibátu, tedy k pohlavní čistotě není nutné pohlaví vůbec určovat. Ale přece jenom, nejde u těchto sexuálních idealistů vlastně o zárodek sexuální hereze? Máme přeci jen dvě pohlaví, my obyčejní pozemští lidé konzervativního ritu. Panna a celibátník nadřazuje svoji genderovou roli svému přirozenému určení. To jistě rigidní katolíci nechtějí slyšet. Oni se domnívají, že přes Marii vynahradí ženám emancipaci a rovné uznání kompletního lidství. Myslím, že nevyhradí nic, je to jen směšná genderová náhražka, která ani nemá antickou přitažlivou sošnost.
Za jiných upřímných okolností by mohli katolíci mít na onom náměstí nějaký přitažlivý soudobý artefakt. Nedá se nic dělat, takovou odtažitou rigidní Marii – Pallas Athénu musí mít katolíci rádi, oni si nemohou zvolit cokoliv sami. Mariánský sloup je příkladem jejich samostatností neposkvrněných myslí. Proto soudím, že konzervatismus v takovémto katolickém duchu je krokem zpět a nemá současnému člověku mimo přehlédnutelné a snadno zapomenutelné historické připomínky co nabídnout. Je mi smutno bratři katolíci. Vidím vás na druhé straně příkopu a vy ještě spalujete další a další poslední mosty, které by nás mohly propojit v rovnoprávném vzájemném chápání.
