Lékařům našim aneb polemika s poplatky

Nejdůležitější jsou pekaři. Když se ráno nenasnídáme, nikam do večera nedojdeme. Lékaři jsou tak na stodesátém místě. Bohužel, lékaři mohou vydírat a vyhrožovat. Vždyť nakonec rozhodují o našem životě a smrti. Více chce mít každý.

Svůj článek píšu pod třemi zásadními dojmy. Prvním je apokalyptický článek  o hroucení zdravotnictví z pera pana Vodvářky.  Druhým je prožitek dalšího, možná předčasného, úmrtí v rodině. A třetím je změna jedné mojí diagnózy lékaři po čtyřech letech bádání.

Pan Vodvářka líčí stárnutí a úbytek lékařů a personálu v našem zdravotnictví. Posteskává si nad vyjádřením ikony pravicové politiky v naší zemi, Václava Klause, který nespokojené lékaře nabádá, ať jdou jezdit taxíkem. Lékaři odcházejí do zahraničí za lepším. Problém je tedy prý u nás uživatelů zdravotnictví v tom, že chceme konzumovat západní zdravotnictví za socialistické ceny.

V diskuzi potom padají známé „pravicové“ evergreeny: vše vyřeší poplatky ve zdravotnictví, více peněz do zdravotnictví, které (jediné?!) je podfinancováno. Skuteční pravičkáři dokonce vidí problém ve školství, které umožňuje studovat zbytečné obory. Třeba egyptologii. Co naplat, že je na světové úrovni, ale pravicový pan Kdosi žádnou k životu nepotřebuje.

Takto by se dalo pokračovat. Představa pravice, že ta lůza, ten sprostý lid celou dobu úmyslně špatně platí zdravotnictví je prostě zdrcující. A další viníci: knihovníci, teologové, psychoterapeuti, archiváři, dějepisci a jim podobní, všichni alou do výroby. Co na tom, že tato hesla o úřednících a nepřátelích státu provozovali v padesátých letech údajně největší nepřátelé pravice – komunisté.

Tedy: viníkem krize zdravotnictví je uživatel a spotřebitel. Aplikujme jediné správné pravicové řešení. Regulační poplatky proti zneužívání zdravotnictví. Regenerace těchto poplatků zdravotnictví nereformuje ani nezachrání. Výběr oněch poplatků umožnil lokálně získat drobné prostředky zdravotnickým zařízením k volnému použití za zády zdravotních pojišťoven.

Plně hrazené zprivatizované zdravotnictví je při nízké platové úrovni v naší zemi sociální utopie. Představa plně placené lékařské péče je vrcholem vyděračské pyramidy nereálných představ našich lékařů. Jednak jsme v zemi, kde již desítky let probíhá „bezplatná“ zdravotní péče, ovšem vždy hrazená z daňových zdrojů státu. Bezplatná prostě nebyla nikdy.

Problém je, aby se správně vybrané peníze dostaly do oprávněných rukou. Vláda zřízením zdravotních pojišťoven prakticky ztratila vliv na regulaci platů. Kde ovšem si přečteme zasvěcenou kritiku na zdravotní pojišťovny? Nikde. Proti monopolu své existence nemají pojišťovny žádného protihráče. Všichni jsou proti nim kapitálově slabí. Jedině stát může udělat něco systematického v dlouhodobém právním výhledu. Jenomže jeho reprezentaci, kterou jsme si zvolili vyhovuje udržování platového dumpingu a všelijakých veřejně psychologických restrikcí.

Běžný člověk žádnou krizi zdravotnictví nezpůsobil, a není ani morální či jinak patřičné, aby dnes za nedostatky ve zdravotnictví platil cokoli navíc, než zaplatil na zdravotním pojištění. Pokud pravá pravice neopustí představu, že státní či zdravotnické finance vyřeší inkaso od nízkopříjmového obyvatelstva, tak se volebně zbláznili, protože právě proto volí lidé masově Babiše, který se tváří, že je posledním politikem, jenž náš lid hájí před narůstajícím ohrožením chudobou.

K představě o plně hrazenému zdravotnictví platí rovněž drastická změna v odpovědnosti zdravotníků za různá selhání. Bohužel jako osoba duchovní jsem častým posluchačem i účastníkem nelehkých životních situací souvisejících se zdravotním stavem na pokraji beznaděje. Člověk by musel být slepý, aby si nevšiml různých morálně technických kolapsů našeho zdravotnictví. Lékaři často váhají s diagnózou tak dlouho, až se pacient léčby vůbec nedočká. Takových případů odkládací eutanázie formou nejistoty interpretace vyšetření pacienta je bohužel mnoho. V těchto případech nepomohou ani peníze. Mnohý odborník na teplém místečku, jež si v minulosti jistě zasloužil, nyní zvažuje každý případ i z hlediska rizika portfolia neúspěchu. Když mu pacient zemře během léčby, poškodí to obraz neomylného odborníka. A tak si pacienta odborníci přeposílají. Slavná paliativní léčba pak trvá už jen pár dní. Pacient a jeho příbuzní prožívají doslova peklo.

Vedle toho je zde i fenomén změny diagnostiky. Já osobně jsem zažil takové změny hnedle třikrát. Naštěstí mě to nezabilo, ale choval jsem se vlivem diagnózy jinak, než bych se vhodněji mohl chovat. Navíc jsem neměl vlastně problém ohrožující bezprostředně život. Znám bohužel množství případů, kdy pod vlivem diagnózy lidé zúčtují se životem, nebo prožívají zbytečná muka, dokud se nezjistí při opravném měření, že někde selhal nějaký skřítek v systému. Sorry jako.

A opět. Pokud by měl jedinec vymáhat ze zdravotnictví nějaké odškodné, trvalo by to neúměrně dlouho, protože stojíce proti systému s asymetrickým kapitálovým vybavením, je úspěch v nedohlednu. Většina lidí to v depresích plných smutku vzdá předem. Nicméně jsou si těchto problémů a hrozeb všichni nevyřčeně vědomi. Ani dobře zaplacená léčba nemusí mít žádaný efekt. A navíc, to neskutečně patriarchální chování lékařů, pro něž jsme všichni neinformovaní hypochondři, ne-li něco horšího.

Ani korunu do zdravotnictví navíc, dokud si neudělá zdravotnictví pořádek. Pořádek znamená přiznat si pravdu o špatných strategických rozhodnutích v oblasti digitalizace ve zdravotnictví. Od slabě dimenzovaných hardwarů po špatně objednané nesystémové podvodné softwary. Tvorbocena lékařských úkonů se musí rovněž držet reality platové úrovně v naší zemi. Je úplně jedno, zdali se to lékařům líbí nebo ne, ale taková je obecná realita. České platy, přestože nyní rostou, stále jsou pod důstojnou úrovní evropského průměru. Na pravicovém blogu bych čekal více progresivní představivosti, než omílání starých receptů a polopravd. Návrat ke zvyšování či zavádění poplatků je prostě zvyšováním daní ve známé socialistickém gardu, žádný nový pravý recept.