Každý si hájí svoje, ale věci fungují nejlépe při ohleduplné vstřícnosti

9. 09. 2019 0:42:38
U přechylování jmen žen je mnoho emocí a spousta skrytých problémů. Trochu zasvěceněji o tom mohu trochu mluvit právě já, protože jsem si blahé paměti vzal jméno po první manželce. Můj příspěvek je však více o diskriminaci než...

... o přechylování.

Na celé debatě o přechylování mi vadí naprostý nerespekt diskutujících k jedinci. Řada zdejších mágů, zde předstírá svoji ryzí pravicovost. Přitom neváhají téměř vždy disciplinovat nějaké odlišné jedince nějakou stádně konzervativní zvyklostí na bázi většinového kolektivismu. Zaklínají se normálností, z níž nevědomky dělají normativitu (obecně platné nařízení). Na tento fakt o skryté kolektivní tendenci k diskriminačnímu jednání obšírně v převážné většině svých děl hovoří francouzský filosof Foucault a po něm další. Mluvíme o poststrukturalistické filosofii třetí čtvrtiny 20. století. Tato filosofie sjednotila velké proudy nepozitivistické filosofie, tedy existencialismus a fenomenologii v ucelený systém uvažování. Ale nejsme na přednášce z filosofie. Aluze má jenom ilustrovat můj postoj k pravicovosti. Pravicovost pro mne znamená osobní svobodu k iniciativní tvorbě. Taková svoboda nemůže být bezbřehá, ale často je. Mnoho lidí se domnívá, že neohraničenost svobody je tou pravou svobodou ve smyslu pravicovosti, ale v tom se mýlí. Svoboda se přirozeně osvobozuje z normativity, kolektivního stereotypu, a právě touto iniciativou vznikají produktivní či myšlenkové inovace. Stereotypizace je naopak největší baštou kolektivismu napravo i nalevo, což pěkně ukázala některá poslední setkání u sochy maršála Koněva.

Jednoduše řečeno, nenařizujme nikomu nic, co bychom sami neradi dostali nařízeno. Nicméně i tato svobodomyslný věta se může stát technicky nástrojem diskriminace. Nástrojem diskriminace se může stát i láska a také se to často stává. Člověk si přivlastní člověka, nažene svou lásku do manželství a začne se chovat, jako by mu druhý drahý bezvýhradně patřil. V interakci dvou lidí se často zvenčí nedá nic poradit a většina fungujících stereotypů selhává. Nejčastěji se vztahy rozpadají přílišnou péčí, a jindy zase vyhasnutím zájmu o cítění druhého.

Ale zpět ke konkretizaci problému. Před svou první svatbou, ještě před branami listopadové sametové změny, jsem přistoupil na návrh své budoucí manželky, která mne požádala, zdali bych nezvážil změnu příjmení podle ní. Moje původní jméno se jí obtížně vyslovovalo a nechtěla se s tím potýkat a znejišťovat své jednání ve veřejném prostředí. Možná se jí také částečně moje jméno nelíbilo. Mohl jsem to oprávněně cítit jako diskriminaci. Diskriminaci člověk cítí tehdy, když je bytostně přesvědčen o svém oprávnění vykládat děje života vlastní optikou. V tomto smyslu je diskriminací takřka vše, co odporuje našim zajetým (stereotypním) zvyklostem. Obvykle mají muži dojem, že musí zajistit pokračování rodu. Jako by nešlo o předání genů, ale o předání symbolů a insignií. Přitom předání genů je vlastně společný náhodný mišmaš na bázi 50 na 50. Nikdo není v předávání genů důležitější. Přesto bych mohl vyprávět nakolik převažují požadavky na zjištění mužské linie rodu na úkor linií matek.

Když se ve svatební síni ozvala známá věta: „snoubenci se dohodli na společném užívání příjmení Horner“, babička z nevěstiny strany to nevydržela a vykřikla: „no, to je tedy skandál!“ Trochu jsem již v této nastalé atmosféře cítil, že to nemusí dobře dopadnout a bohužel jsem se nemýlil. Zajímavé na tom všem bylo, že naši dohodu přijala s nevolí rodina nevěsty. Naopak jsem se nesetkal s výčitkami v naší rodině, ale to by bylo na román, a ne na jeden blog. Další skupinou byli naši společní i nespoleční přátelé, z nich mi nikdo z mužů neopomněl položit otázku, jak jsem mohl zavrhnout odkaz svých otců. To by byl další román. Zastavím se krátce jen u toho, že jsem tyto narážky vnímal jako diskriminaci. I kvůli tomu některá „přátelství“ časem ochladla, ale to je normální pulzování života. Naopak ani jedna žena z našeho okolí se ani ze zvědavosti nezeptala proč jsem si vzal příjmení manželky. Když jsem se jedné kamarádky zeptal, co si o tom myslí, řekla mi téměř automaticky a bez váhání. „udělal jsi to z lásky“. Pro ženy to ještě nejsou prázdná slova.

Určitě jsem si nyní zavařil. Taková zženštilost. Možná ano, to nechám na posouzení osudu. Ze svého hlediska každý neustále vnímá nějaké diskriminace, diskomforty z hlediska nejvlastnější tělesnosti a naladění. Překonáváme to něčím, čemu říkáme civilizace. Na základě zkušenosti a výchovy se učíme vyrovnávat s diskriminacemi světa kolem sebe. Něco si dokážeme přizpůsobit, někdy je lépe se někomu či něčemu přizpůsobit. Jindy je potřeba bojovat. Výběr toho, za co budeme bojovat je osobní, ale také bývá ovlivněn naší snahou někam ve společnosti patřit. Přirozeně chce každý patřit k nejsilnější části společnosti. Pro většinu lidí je snaha individualistů pro přizpůsobivé nepochopitelná.

Z logiky věci individualizovaná menšina nemůže nikdy ovládnout většinu společnosti, ale nyní spějí události k tomu, že se módně a masově začíná na popud politiků a veřejných činitelů podsouvat falešný argument, že kdejaká individualizovaná forma života ohrožuje většinu. Základ této ideologie je vlastně v poučení ze špatného použití postmoderních technik falzifikace. Lidově řečeno: „vše je relativní“. Prakticky žádnou pravdu dnes nelze udržet, vždy proti ní vzniká hnutí, které ta pravda diskriminuje. Přesto žijeme na základě konstruktivního konsensu. Přežíváme, pokud se dokážeme kompromisně shodnout na nenásilném řešení či toleranci jistých odchylek. Tedy, když kdokoli říká, že je diskriminován, má pravdu. Subjektivně tomu tak je vždy. Korekcí je potom diskuze a nějaké koexistenciální zařazení do sociálního soužití. Co však tuto věc narušuje a rozbíjí, je popírání této subjektivní pravdy. V zájmu disciplinace a kontroly má většina společnosti až jakousi posedlost vykládat pocity z diskriminace jako nemoc. Diskriminovaný je blázen.

Tento postup je základní kostrou příběhu boje proti feminismu. V podstatě nelze podřídit pocity jedince kontrole společnosti. Jaké jeho oprávněné části? Ve společenské komunikaci se střetávají názory a z nich se tříbí nějaká kompromisní politická řešení. Je dobré se naučit sportovně žít s výsledky demokratických hlasování. Když jdete domů z prohraného zápasu svého mužstva, můžete na to zapomenout na večeři s přáteli, v náruči vyvolené ženy nebo při sekání dříví na zimu. Všichni také spoléháme na příští střetnutí, kdy jim to nandáme zase my.

V diskuzi o otázce, jakou je přechylování ženských jmen v češtině mají všechny strany v podstatě každá svou pravdu. Jestliže si feministky ohřívají na problému polívčičku, pak vycházejí z pravdivých požadavků proti pocitům diskriminace, kdy jejich jméno někdo vnímá v rozporu s vlastním postojem jeho nositele. Na jedné straně zde máme důležitou a pravdivou srozumitelnost sdělování. Na druhé straně zde máme pocity z přechylování, kdy je dennodenně žena konfrontována s pocity přílišného vlastnění až poroučení ze strany partnera nebo mužské komunity. Přiznám se, že mne představa, že by přechylování fungovalo podle principu vlastnění také vadilo. Kdybych se třeba musel jmenovat Hornerové. Nejenže by se moji zdejší odpůrci vyděsili, kolik nás asi je, ale rozhodně bych jen tak neunesl vědomí, že si každý myslí, že zcela patřím někomu jinému, zvláště, když by se pak partner ve vztahu dokonce tak navenek choval.

Zmíněný zákon paradoxně umožňuje ženám prostřednictvím zamatrikování nepřechylování příjmení pro něčí „alarmistické“ vidění snad až změnu pohlaví. Jiný v tom vidí budoucí pád jazyka. Tomu nic nebrání. Žadatel vyplní formulář, drobně zalže a má to doma. A přesto nejde o žádnou masovou záležitost. Přesto se jazyk nerozpadá a na formulář se nestojí fronty. Proč tedy ten alarmismus? Je to nepochopení věci v kombinaci s nedostatkem respektu k individualitě. Feministická teologie přeložila dokonce Písmo Svaté tak, že považuje Boha za ženu. Není totiž žádné vodítko, které by umožňovalo výklad pohlaví Boha. Bůh je pro nás tajemný a nepředstavitelný a vztahuje se k tomuto pojetí první přikázání. Katolická církev přesto staví na vzoru vzešlém z historie Ježíše Krista. Traduje se, že Ježíš byl muž. Ale o jeho sexuálních preferencích či skutečné podstatě jeho pohlaví nejsou žádné indicie.

Jde tedy o to, vyrovnat se s problémem férově se ctí. Některé ženy se mohou cítit oprávněně diskriminovány dvojznačností údajně extrémně srozumitelné české verze označování žen. Především kvůli těmto ženám bychom mohli s neškodnou liberalizací souhlasit, zejména když věc v podstatě i dnes je bez větších problémů možná a nevede přesto k žádné destrukci pohlavnosti či masového prznění češtiny. V našem světě je žen většina, dokonce je jich většina vzdělanějších než muži, a přesto nezaložily ženy žádné násilné organizace pro uskutečnění svých cílů. Nezaložily a neuskutečňují žádný teror. Pokud jde o věty setkali se Putin a Clinton. Tomu by správně nerozuměli ani anglicky mluvící lidé, pokud by neznali kontext. Přitom není problém napsat: Setkali se prezident Vladimír Putin a ministryně zahraničí Hilary Clinton, (což je srozumitelné i bez titulů).

Z důvodů jisté normálnosti a praktičnosti jsem se nevrátil ke svému chlapeckému jménu ani po rozvodu. I to ovšem přináší své problémy. Zde například místo polemicky věcné argumentace někteří neúnavně překládají mé získané jméno z angličtiny, jako by to o mně něco vypovídalo. Což o to, stále je v tom naděje, že ze mne tato usilovnost jednou udělá příbuzného mého oblíbeného hudebního skladatele Jamese Hornera, ale nejspíš ne. Příjmení Horner k nám v tomto případě totiž přišlo z Drážďan a nejspíš má spíše blízko k německému „trubač“. Tuším, že z trubače někteří usilovně přeloží „trouba“, ale takový už je svět. Diskriminuje vás za cokoliv, i za to, co nejste a co jste svým vyjádřením vůbec nemysleli. Jsem proti přechylování, ale současně jsem proti jeho zákazu či zbytečnému komplikujícímu šikanování při osobním rozhodnutí, co se svým příjmením chce kdokoli udělat. Já vím, nesnesitelně liberálně fašistický postoj.

Autor: Zdenek Horner | pondělí 9.9.2019 0:42 | karma článku: 9.04 | přečteno: 340x

Další články blogera

Zdenek Horner

Prezidentská doba temna

Naše země se ocitla v přímém aboličním stínu. Nezbývá než tuto dobu přečkat. Pro mne je ode dneška celá vládní politika naprosto nelegitimní. Nehodlám se zdržovat a špinit sledováním takové ubohosti. Úplný bojkot prezidenta.

19.9.2019 v 22:37 | Karma článku: 22.55 | Přečteno: 510 | Diskuse

Zdenek Horner

Vedeme dialog, neřídíme lidem myšlenky, svobodné poselství nejen Číně a Rusku

Skuteční přátelé se mohou i ostře pohádat, ale nic to mezi nimi nezmění, pokud je to upřímné přátelství. Tendence k řízení myšlenek lidí je klíčovou představou totalitního směřování. Rozčilovat se, argumentovat, ale nic víc.

13.9.2019 v 8:57 | Karma článku: 13.02 | Přečteno: 295 | Diskuse

Zdenek Horner

Proč by Kosovo mělo být v dělení Jugoslávie výjimkou?

Předem říkám, že otázky dělení zemí mne nechávají chladným. Dělení Československa jsem želel, ale časem jsem si zvykl. Myslím, že oddělení od nějakého celku netřeba předem podporovat, ale uznat spíše ano, kvůli zachování míru.

12.9.2019 v 11:24 | Karma článku: 22.00 | Přečteno: 1159 | Diskuse

Další články z rubriky Občanské aktivity

Zdenek Horner

Prezidentská doba temna

Naše země se ocitla v přímém aboličním stínu. Nezbývá než tuto dobu přečkat. Pro mne je ode dneška celá vládní politika naprosto nelegitimní. Nehodlám se zdržovat a špinit sledováním takové ubohosti. Úplný bojkot prezidenta.

19.9.2019 v 22:37 | Karma článku: 22.55 | Přečteno: 505 | Diskuse

Jana Kozubíková

kOmický blog CXXXIV.

Přísloví jako ustálený stylizovaný výrok vyjadřující přímo či obrazně obecné pravdy si na můj vkus často protiřečí. A například ve sdělení "ráno moudřejší večera" žádné životní moudro nevidím.

19.9.2019 v 17:10 | Karma článku: 7.80 | Přečteno: 154 | Diskuse

Vlasta Hurtová

Dlouhovláskový podvod? část 6 – Petra a Petr

Už dříve jste se mohli dočíst o tom, že s parukami poskytovanými Dlouhovláskou pro nemocné děti a ženy asi není vše úplně v pořádku. Ale kdo to vlastně je, ta Dlouhovláska? A čím vším se zabývá?

16.9.2019 v 9:09 | Karma článku: 11.16 | Přečteno: 391 | Diskuse

Zdenek Horner

Vedeme dialog, neřídíme lidem myšlenky, svobodné poselství nejen Číně a Rusku

Skuteční přátelé se mohou i ostře pohádat, ale nic to mezi nimi nezmění, pokud je to upřímné přátelství. Tendence k řízení myšlenek lidí je klíčovou představou totalitního směřování. Rozčilovat se, argumentovat, ale nic víc.

13.9.2019 v 8:57 | Karma článku: 13.02 | Přečteno: 295 | Diskuse

Zdenek Horner

Proč by Kosovo mělo být v dělení Jugoslávie výjimkou?

Předem říkám, že otázky dělení zemí mne nechávají chladným. Dělení Československa jsem želel, ale časem jsem si zvykl. Myslím, že oddělení od nějakého celku netřeba předem podporovat, ale uznat spíše ano, kvůli zachování míru.

12.9.2019 v 11:24 | Karma článku: 22.00 | Přečteno: 1159 | Diskuse
Počet článků 418 Celková karma 11.91 Průměrná čtenost 1103

Genealog, absolvent HTF UK. Mými hlavními zájmy jsou: historie, poezie, filosofie a nekonfesní teologie.

Najdete na iDNES.cz