Kulturní rasisté se mimo jiné snaží zamlžit otázku rozpoznání zla. Tváří se, že jejich postoje patří do přirozené společnosti, že tvoří jen alternativní „life style“. Nic není vzdálenějšího pravdě. Případ vyděšeného antimigrantského aktivisty ukazuje směr a cíl usilování osob vedoucích kampaň proti lidským právům. Můžeme se jen modlit, aby zůstalo u tohoto výstřelku.
Rozpoznání zla není tak obtížné. Když máte před sebou výsledky v podobě mrtvol spartakiádního vraha nebo heparinového vraha. To asi nikdo zpochybňovat nebude. Jednoznačnost zla tedy existuje. Samozřejmě se stoupenci zla snaží maskovat chtěné zlo ušlechtilými racionalizacemi. Dostojevského hrdina – vrah z románu Zločin a trest také racionálně relativizoval svou vraždu lichvářky poukazem na mnohem větší vražedné výsledky historických osobností jako byl třeba Napoleon. Přesto je zlo rozpoznatelné. Jenom se bohužel v dějinách stává, že moc některých vrahů je taková, že jeho fascinovaní obdivovatelé buďto nic nevidí nebo dokonce bagatelizují či popírají zločiny, z nichž dokonce dolují obecné dobro pro lidstvo.
Proto mám takovou jistotu o všelidských právech, že jde o skutečné dobro. Dobro není jen naivní, aby si neuvědomovalo mnoho technologických překážek, psychických bloků a nedbajících nevědomostí. Jednou z velkých překážek vnímání dobra je neviditelnost některých průkazných skutečností o jeho existenci. Součástí neviditelnosti v dimenzích rozeznatelnosti mikroskopů je rovněž složitost některých interpretací neviditelné reality. Mezi takovou důkazní nouzi patří například otázka určení pohlaví, postoj k „získatelnosti“ odlišné interpretace pohlaví, než poskytuje pouhý pohled do klína dítěte. Faktorů fyzických a psychických je mnoho, než by se jednoduše dalo posoudit, kdo si své pohlaví (resp. gender) z nějakých příčin jen vymýšlí.
Nemůžeme z morálních důvodů dnes zajít tak daleko, abychom zpochybňovali mocenskými prostředky, co si o sobě jednotlivci myslí a jak se interpretují. Takový stav ještě nepřekračuje právní mez neviny. Můžeme o tom všem věcně diskutovat, ale zpochybňovat mezinárodní lékařský postoj k homosexualitě, je pro příčetného člověka nepochopitelný. Myslím, že by se o takových objektivních skutečnostech nemělo vůbec hlasovat, rozhodně ne z pozice osob většinově zaměřených jinak. My šťastní rozhodní hetero si neumíme představit, jaké to je cítit nehetero. Přesto chceme posuzovat, zdali má někdo dispozice například k výchově dětí apod., když je homosexuál. Pokud homosexuál předstírá manželství a je skvělým otcem, který manželce zahýbá s chlapem; nic se podle společenského práva neděje a dokonce jen málo lidí to odsuzuje. Bóže nevěra.
O ženách se dlouho soudilo, že bez penisu nejsou celými lidskými bytostmi. Moderní vědecké myšlení pokročilo k postoji, že žena i homosexuál či intersexuál jsou celými lidskými bytostmi. Neměli bychom tedy neustále po staru myslet v dimenzích ruštiny, že muž je čelavěék a žena ženščiná. Patriarchální nadutost takového myšlení je odsouzena k zániku, ale zánik patriarchátu nebude ani snadný, ani bezbolestný. Supermuži bohužel udělají všechno a využijí všeho, aby udrželi své pořádky. Jednou z metod je provozování kulturního rasismu, který podle nich vůbec neexistuje. Koneckonců, tak jako podle nich neexistuje nic ve světě jim rovného.