Co je lidské a co je nelidskost

I kdyby paní Šojdrová byla jenom naivní soucitná ženská, která má snahu pomoci padesáti kapičkám lidstva, je to jednoznačně lidské a správné. Nelidské jsou bezprecedentní reakce, které hovoří o principiálním odmítnutí.

Je zcela jedno, kolik těm dětem je a zdali to budou „nebezpeční“ chlapci. Je jedno, zdali ty děti přijedou nakonec k nám nebo zůstanou někde v Řecku. Důležitý je fakt, že se třeba některá země nebo její skupina obyvatel k této pomoci přihlásí a začne řešit konkrétní osudy byť jenom zlomku skutečného hejna dětských uprchlíků. Nakonec se nezlobím na žádné věcné námitky. Ve věcné diskuzi se nejlépe ukáže, kdo má jaké skutečné postoje.

Nejhorší na nelidskosti je odmítnutí vůbec o problému diskutovat. Premiér se pokusil uzavřít problém jedním autoritativním prohlášením, ale narazil na reálnou existenci lidských bytostí, kterým není osud žádných obětí lhostejný. Slovíčkaření nad skutečností, kdo je sirotek se dá uvést na pravou míru. Sirotek přišel o rodiče, kteří nejsou na živu. Předmětné děti jsou v cizí zemi bez doprovodu. U nás jsou zase opuštěné děti. Úplné osiření není v naší době tak časté. Nicméně se zřejmě můžeme shodnout na tom, že všechny opuštěné děti by měly dostat šanci, u nás jako v Řecku nebo v Sýrii. Bohužel se skutečně nedají mávnutím proutku zachránit všichni. Jde ale o proces, o správné nastavení společnosti. O schopnost rozeznat, kdo tu pomoc skutečně potřebuje a kdo ji zneužívá. Jsou bohužel i ti, kteří nějakou pomoc zneužívají, ale je nelidské kvůli tomu nepodat pomocnou ruku nebo úplně principiálně vyloučit jakoukoli účast. Moudrý premiér by zcela jistě s úsměvem odvětil, že budeme problém zkoumat, zdali je vůbec technicky a právně řešitelný, ale náš premiér postavil naše sirotky proti cizím sirotkům.

Pokud si sami neuvědomujeme, že máme opuštěné děti „sirotky“ ve vlastní zemi, tak je jenom dobře, když tato skutečnost při příležitosti pomoci jedněm vyvolá diskuzi a praktickou pomoc i ve vlastní zemi. Ve skutečnosti je již tato diskuze výhrou pro ty děti, že mají naději, že jim z jakýchkoliv důvodů vůbec někdo pomůže, protože se o nich konečně vážně veřejně mluví. Když naše velvyslankyně v Sýrii paní Filippi řekla, že adopce je vyloučena, protože Sýrie se o ty děti postará a nic podobného nepovolí, čekal jsem, že se redaktorka zeptá: a proč tedy ty děti nechává slavná Sýrie v utečeneckém táboře v Řecku? Nezeptala se slavná redaktorka Witowská. Asi ji zrovna ty děti příliš nezajímají. Ty děti potřebují jakoukoli pomoc. Dokonce i zveřejnění jejich existence může napomoci tomu, aby třeba Sýrie, která chudinka neví, že má v Řecku opuštěné děti, teď když to ví a Filippi jí to ještě mockrát připomene, tak se o děti konečně postará. Čas běží a v utečeneckých táborech vyrostly celé generace dětí, lidí bez vlasti. Těžko lze předpokládat, že se do těch táborů budou z nostalgie vracet jako do bájné domoviny.

Ono by se vše v dobré obrátilo, kdyby třeba premiér se chytil lidsky za nos a prohlásil, že Česko a on jako nejbohatší premiér v naší historii si vezme patronát nad nějakými 50 dětmi z utečeneckého tábora v Sýrii. Kdyby ve svých médiích vyhradil pro ně jednou měsíčně rubriku, co se s těmi dětmi stalo, rozhodně by tím zlepšil situaci nejen těchto 50 dětí. Byla by to ta pomoc, po které voláme, že se bude konat pro ně, tam u nich. Ale ani tu nemá premiér a jeho obdivovatelé v plánu. O takové pomoci se totiž dobře politicky mlží.

Chci jen říci, že v této těžké době oceňuji každého věcný přístup, pokud je napřen na podporu oněch 50 malých nedobrovolných migrantů.