Kritika eurounijní politiky je moderní. Bohužel málokdy bývá podložena analýzou a fakty. Taková kritika přináší pak jen bezradné emoce a vytváří obecně ovzduší dezorientace, tekutého hněvu a radikalizace na všech stranách.
Pojem v titulku musí být osvětlen hned na začátku. Lidově bychom mohli tuto politiku nazvat vybíravou. V odborné rovině jde však o koncept deklarované normativní politiky, kdy se neoliberální postupy, tedy tlak na otevírání ekonomiky evropským investicím, doprovázejí komplexem podmínek spojených s demokracií a lidskými právy. V podmínkách realizace ve středomoří se ovšem prosazuje tzv. reálpolitika, kdy se tyto podmínky postupně výběrově změkčují, až z nich zůstane jen jednostranné formální torzo. V tomto případě vedla evropská politika postupně k znevěrohodnění a k obratu vůči neevropským investorům, kteří žádné lidskoprávní podmínky nekladou.
Na pozadí studie Kateřiny Bocianové se pokusím vysvětlit svoje vlastní postoje k migrační krizi. Možná moje úvahy někomu pomohou k určité sebereflexi, kterou jsem sám prošel.
Podle obsahu si může čtenář učinit obrázek o rozsahu analýzy, kterou není snadné pročíst, natož strávit a užít k vlastním postojům. Jinak řečeno, kniha je dosti odborná a složitá. Nicméně téma si to vyžaduje. S nějakým zjednodušováním si nevystačíme.
Zmíněná studie ukazuje na příčiny současného selhávání evropského vyjednávání se středomořskými zeměmi severní Afriky. Od 80. let minulého století se bezmála dvě desetiletí formovala evropská politika spolupráce ve středomoří. Detaily najdete v knize. Výslednici formovaly v podstatě tři etapy. Vyčerpání Barcelonského procesu dosud celkem jednotně vedené evropské politiky kolem roku 2005. Převzetí iniciativy Francií, jež odsunulo jednotnou evropskou politiku do vleku jižního evropského bloku (Španělsko, Francie, Itálie a v menší míře Řecko). Evropský proces po podepsání Lisabonské smlouvy, jenž po roce 2009 měl opět vést k jednotné evropské zahraniční politice.
Barcelonský proces se vyčerpal především díky konfliktu Izrael – Palestina. Arabské země ve vazbě na události konfliktu příliš často bojkotovaly nebo vetovali společný postup, tudíž se nepodařilo příliš mnoho uskutečnit. Iniciativa Francie přejmenovala Barcelonský proces na Unii pro Středomoří. Snahou této iniciativy bylo vyloučit vliv izraelsko-arabského konfliktu, což se uskutečňovalo přímými dvoustrannými jednáními a postupnými dohodami. Společné oběma těmto etapám bylo vlastně ustupování autoritativním vládcům a spokojení se s formálními liberálními reformami shora. Tlačilo se např. na uskutečnění voleb, tedy základních demokratizujících mechanismů vládnutí. Postupně se opomíjela politika celých lidských práv, nejen demokracie, ale i sociální podmínky pro vznik občanské společnosti. Tento postup byl doprovázen úlevami i na evropské straně. Liberální nátlak na otevření severoafrických ekonomik nebyl následován otevřením evropských trhů. Tato politika zjednodušeně řečeno vyčerpala střední třídu v severoafrických zemích. Výsledkem bylo překvapivé Africké jaro, které mělo ekonomické pozadí, hlavní odboj vedly odbory, současně se vynořily různé islamistické aktivity.
Evropané se v kritickém období uzavřeli sami do sebe. Schopnost financovat slíbené aktivity v severní Africe podvázala finanční krize v Evropě následována masivními škrty ve všech rozpočtech. Veřejnost severoafrických zemích vnímala postup EU jako podporu svrhávaných diktátorů. Po pádu protagonistů silné ruky padly prakticky možnosti navázat na podporu progresivních skupin, které by setrvaly v podpoře společné politiky Unie pro Středomoří. Evropská politika se pod vlivem Německa v oné době (2010) scvrkla na proklamace a vyčkávání. Podpora pro budoucnost progresivních sil, zejména neislamistických lidskoprávních elit se ze strany EU nedostavila. Politika EU se redukovala na podporu vlastních investic, spolupráci v omezování migrace a v boji proti terorismu. Současně se prosadila silná ochranářská politika zemědělství zemí jižního evropského bloku. Ve svých důsledcích vedly tyto postupy ke značnému zvýšení cen potravin, jež byly severoafrické země nuceny i nadále dovážet z EU. (Dost to připomíná situaci i ve východní Evropě).
Po podepsání Lisabonské smlouvy se zahraniční politika EU dostala do situace třífázového složitého schvalování, které známý politolog Zigmund Brzezinski nazval „evropský proces“. Národní zahraniční politiky vyslaly své návrhy do Evropské rady a po jejich případném schválení měly být realizovány Evropskou komisí. Reálná akčnost zahraniční politiky EU se otupila.
Z výše uvedeného je zjevné, že migrační krize má své jasné příčiny. Vliv arabských investorů je zjevný. Na příkladu vyjednávání s Libyí, kdy se od počátku roku nepodařilo vyjednavačům vyjednat vůbec nic, co by proud migrantů zastavilo, čekáme dnes na výsledky přímého pokusu Itálie.
Všechny dosavadní dohody jsou však jen odkladem problémů, které teprve přijdou. Schovávat před problémem hlavu do písku s doufáním, že se třeba ČR podaří dalším migračním krizím vyhnout, je představa chorobně mylná. Naopak, bez ohledu na „nespravedlnost“ uprchlických kvót by bylo vhodné nějaké uprchlíky nasát, aby nás naučili a pomohli nám se s budoucí situací vyrovnat. Platí to obecně pro Evropu. Nepřátelské přijetí současných migrantů jen posiluje diskreditaci minulé a současné zahraniční politiky EU. Musíme si připustit, že Evropě ujel vlak, ztratila iniciativu. Abychom v severoafrických zemích, ale i v ostatním rozvojovém světě produkujícím migranty, mohli vůbec působit, řešit a investovat pro naši bezpečnost, musíme ty země poznat a navázat nové důvěryhodné kontakty. Musíme si připustit, že se naše výběrová politika obrátila proti nám samým.
Závěry k tolik složitému tématu budou vždy diskutabilní. Chtěl jsem tím vším hlavně říci, že hněvivé prskání by mohla nahradit hloubavá strategická sebereflexe. Nikdo to za nás neudělá. Pokud se budeme jenom protiradikalizovat, nevyhneme se neblahým násilným koncům. Představa, že potápění lodí s migranty věc mávnutím proutku vyřeší je naivní. Budou jiné trasy a způsoby. Toliko můj vážný, bohužel značně nezábavný, pohled na věc.
