Neustále dokola se omílají jednotlivosti, jež se vydávají za obecný jev. Neustále se popírají dějiny, věda a monopolně se přivlastňuje zdravý rozum. Přičemž žádné nové myšlenky nepřináší, jen dál deformuje stávající.
Vulgární česká pravice se shlédla v dehumanizaci. Radikální odpůrci migrantů zjednodušují problematiku na pudové jednání hloupoučkých opic z necivilizovaných afrických či asijských zapadáků. Došli až k heslu: „miliony musí zemřít, abychom my přežili“. Velmi nebezpečný mýtus. Nikdo totiž nemusí umírat, pokud se budeme chovat slušně a skutečně rozumně. Umožníme využívat patřičné technologie i na perifériích světa a tím tam udržíme obyvatele, kteří nebudou mít důvod k nám utíkat. I u nás se vytvářejí podmínky pro obyvatele např. v rámci myšlení o tvorbě krajiny.
Migranty samozřejmě láká utopická legenda západu. Kapitalismus volné soutěže staví na volném pohybu kapitálu, zboží a lidí. Nyní se však zdá, že o tak volnou soutěž nejde. Češi spolu s V4 žádají výběrové uzavření hranic. Volný pohyb Čechů, kapitálu (dotací zejména!) a zboží, to ano, ale volný pohyb migrantů nikoliv. Tak jak je to s tím kapitalismem? Volná soutěž je jenom utopickou vějičkou?
Často se operuje pojmy a skutečnostmi, které podle radikálních flašinetářů mají jenom jejich monopolní výklad. Jak známo, monopoly požírají např. i pokrokovost podnikatelského kapitalismu. Volná soutěž odpadá a nastupuje „kapitálová dosažitelnost“ čili síla korupce, případně vojenská hrozba a přímá hrubá síla.
Dotační kapitalismus je protimluv. Zdá se, že skutečně v Evropě zvítězil neomarxismus. MMF a Evropská centrální banka jsou bolševici. Západoevropské firmy si volí neomarxistické politiky, kteří produkují nebezpečný humanismus, z nějž vyvěrají odporné jevy jako demokracie či rovnostářství. Možná, že západ už kapitalismus jenom hraje a žádné firmy tam ani neexistují, protože západ je podivně málo radikálně kulturně rasistický. Podívejte se na východ! Takto se správně kapitalisticky uvažuje.
Poslední filosofií skutečně kapitalistického západu je neocynismus. Kdo nezná Sloterdijka, nechť se informuje. Nicméně i toto neo je pouhým opakováním panské filosofie cynismu, založeného na lži, který provozovali všichni tyrani v dějinách. Někdy více, jindy méně veřejně. Prvním nejznámějším byl Nero a jeho stoický vychovatel Seneka. Ve středověku pak došlo k popsání cynických mechanismů vládnutí Niccolo Machiavellim v díle Vladař. Pochopitelně se tento cynický mechanismus uplatňoval a uplatňuje všude tam, kde vládne totalita „jediného zdravého rozumu“.
Soudobý humanismus na západě nevyvěrá z nějakého marxismu či smontovaného neomarxismu. Podstatnými prameny jsou strukturalismus a fenomenologie. Strukturalismus se v obecném slova smyslu pokoušel odpolitizovat funkční struktury od nějakého vnějšího rozhodování. Podobně třeba geocentrická či heliocentrická struktura planetárního uspořádání nemá žádnou politickou podstatu. Je zkoumaným jevem, který je bádán a diskutován a někdy zcela definitivně uzavřen. Přesto z této „kosmologie“ v minulosti katolická církev dokázala dělat politikum. Galileo, Bruno, ale i Koperník by mohli vyprávět. Po strukturalismu i poststrukturalismus pokračoval kriticky v odpolitizovávání zkoumaných jevů o člověku, které z antropologického hlediska přinášela fenomenologie. Pokud se strukturálních faktů slepě chopí byrokracie, vytváří se potom neosobní panství v zájmu osob na pozadí. Tím se vytváří dehumanizace společnosti. Na východě se tento „spravedlivý technokratický řád“ zdá lákavým fetišem. Flašinetáři radikálního odporu k humanistickým postupům ve společnosti zaujali nesmiřitelný postoj k neomarxismu, přičemž jsou jeho hlavními protagonisty. Právě marxismus determinuje lidskou společnost na pozadí objektivních struktur, čímž popírá jejich proměnlivost. Tato automatická objektivita se také chápe pojmu struktura, ale umrtvuje ho ve svém relativizovaném politickém zájmu.
Postmoderní myšlení odmítá minulá velká vyprávění o dokonalosti jakýchkoliv idejí. Odmítá stát se vládnoucím, vyzývá k nepřetržité pluralitě myšlení a jeho cílem je solidarita s každou lidskou bytostí. Na tyto ideje navazuje multikulturalismus, který byl samozřejmě podroben různým školám výkladu. V politické rovině se dá hovořit o metodologii myšlení při vytváření zákonů týkajících se různých lidských kulturních okruhů.
Žádná vláda dosud multikulturalismus neuplatňovala v široké míře všech jeho nálezů a probádaných postupů. Když evropští lídři Cameron, Sarközy a Merkelová postupně odsoudili multikulturalismu, že selhal, (zřejmě bylo nemožné jej reformovat a tak definitivně padl), tvářili se jako by porazili politickou stranu. Ale ve skutečnosti odsoudili svůj povrchní způsob myšlení. Při svých ambiciózních politických plánech sice řekli A, ale neudělali B. Vpustili a dále vpouštějí na svá území osoby z jiných kulturních okruhů. V obecné atmosféře „hysterického šetření“ se v této oblasti ušetřilo na adekvátní politice sbližování a začleňování, která prostě něco stojí. Nejlevnějším řešením ovšem bylo nechat je jim samotným a ve finále vzniklé potíže svést na multikulturalismus.
Reklamy globálních firem jako Coca-cola, McDonald a další jsou založeny na pohádkové svobodě nikoli rovnosti, ale pohádkové možnosti rovné příležitosti. Migrant se vydá na cestu do království volné soutěže. Jestliže nemůže na západ dorazit legálně, což je globálně prohibiční paradox, musí využít služeb podloudných převaděčských gangů. Tyto gangy mají z obchodů s lidmi tak ohromný kapitál, že udržují vratké režimy v subsaharské Africe v jejich slabosti. Korupcí i vojensky. Evropa tam neinvestuje, je to nebezpečné a není na čem legálně vydělat. Problém s uprchlíky budou řešit evropské státy na náklady obyvatel, nikoli podnikatelé.
Kdyby konečně věční apokalyptičtí flašinetáři vybrali mezi sebou pár miliónů a zajeli do Lybie vyřešit problém s migranty. Je to tak snadné postavit se globální mafii. Stačí stejná odvaha, se kterou zde vykřikují svoje radikální řešení migrační krize. Rád před nimi s úctou smeknu a smířím se třeba i s tím, že Max Weber byl neomarxista.
