Hodnota není mechanismus

Fetišizace postupu, funkce, mechanismu, jak chcete, nabývá u nás a v zemích V4 vrcholu. V tom jsme na východě mistři. Schválíme si nějaký zákon a pak najdeme mechanismy, jak zákon obejít. Zákon měl původně smysl – hodnotu.

Kupodivu ani mně se přerozdělovací kvóty nelíbí. Ve smyslu spravedlnosti bych zcela souhlasil s tím, abychom se současně soudili o nespravedlnost mechanismu kvót, ale přitom přijali všechny uprchlíky, které nám EU přidělí. Naše pozice vůči západu by byla zcela jiná a možná bychom dosáhli snadněji svého, protože nedostatek hodnot by nám nikdo nemohl vyčítat. Porušení spravedlnosti mechanismu kvót, tedy jenom nějaké funkce, která naši zemi zdaleka neohrozí na existenci, nelze srovnávat se situací ohrožení, v níž se ocitají uprchlíci. Na tom nemůžeme na veřejné mezinárodní scéně trvat.

Hodnotou pomoci uprchlíkům je také čas a ochota. Dobře víme, že na mezinárodní úrovni nemůžeme, ani neumíme, napadnout pomoc uprchlíkům. To můžeme a děláme jen doma. Celá země ví, že pro všechny naše politiky je člověk až na posledním místě. Na západě ovšem platí podobné mechanismy jednání, nicméně respekt k zákonům a jejich hodnotám je tam v lepším evolučním stádiu. Také tím, že jsou na tom existenčně na západě lépe, jsou relativně více ochotni se podělit s potřebnými. Rovněž mají větší spoluzodpovědnost za minulá historická příkoří ve třetím světě.

Obě strany sporu, západ i východ, lze usvědčit z úhybného jednání podle „pravdivých“ argumentů. Společně by však bylo vhodné místo sporů poukazovat až dvakrát denně na konkrétní příběhy uprchlíků. Nic jiného „lidmi“ nepohne než vizualizace problému. Těžko bychom švejkovali s dováděním postupu do absurdního konce, kdybychom to měli dělat postiženým do očí.

Paradoxně jsem byl proti vstupu do EU. Říkal jsem tenkrát, že se nedokážeme vyrovnat s kulturním problémem minulého západního imperialismu, s nímž nebudeme chtít mít nic společného, ale staneme se jeho neoddělitelnou součástí. Pokud jsme však do EU a NATO vstoupili, pak musíme dodržovat hodnoty a zákony do posledního dne než třeba i vystoupíme. EU a NATO z nás pochopitelně nemůže dělat vazaly. Otevřeli jsme jim ekonomiku, kterou oni před námi částečně zavřeli. Nejsme schopni kapitálově soupeřit s potenciálem velkých evropských zemí. Banky jsou totiž jejich. Vyčítat nám dotace, které posílají vlastně do infrastruktury země, kde nezřízeně podnikají, až tím způsobili naší zemi řadu škod a potíží, to je opravdu výsměch.

Dotace a ochranářství je samozřejmě v rozporu s volnou fair play hospodářskou soutěží. Tato volná soutěž je jednou z hodnot, která problematizuje možnosti řešení migrantské krize. Volný pohyb kapitálu, zboží a lidí uvnitř EU je tahákem pro podnikavce z celého světa. Vedle toho chceme-li komukoli omezovat jeho pohyb uvnitř EU, popíráme tím tuto hodnotu volného pohybu. Popíráme ji už postojem odcházející VB z EU. Někdo v časovém limitu ano, jiný ne. Nějaká entita Evropan ano, migrant ne. Jak to právně definovat, aby to stále tvořilo současně povolení i zákaz volného pohybu nějakých lidí a „nelidí“? Takové řešení se bez nějaké kulturně rasové teorie nemůže podařit. Nemůžeme ale současně s nějakou kulturně rasovou segregací vysílat vojáky do jakýchkoliv zemí, aby tam prosazovali takové naše hodnoty, které sami neumíme realizovat.

Nemůžeme se současně chovat globálně a vedle toho prosazovat doma nacionalistickou izolaci. Respektive, musíme rozlišovat, že se globálně chováme navenek podle všelidských hodnot, které propagujeme jako světový ideál. Potom u nás doma vytváříme bariéru národní kultury, kterou ale dlouhodobě podfinancováváme, nejraději bychom kulturu a umění smázli úplně. Nevážíme si vlastních lidí, tak jak bychom si mohli vážit cizích? Pak se nám strach z cizí kultury vrací jako ozvěna naších vyprázdněných kulturních luhů. S naší kulturou se nic zvláštního nestane ani po příjezdu migrantů. Rádi do globálního světa vyvážíme švejkování jako poselství pro všelidské mírové pojetí světa, vedle toho velmi negativně a nebezpečně nacionalisticky švejkujeme při realizaci reálného všelidského světa. Švejkování je zbraní proti nám samotným.

Již na začátku 90. let minulého století jsme měli napsány všechny potřebné zákony, aby tento stát fungoval, ale jakýmsi radikálním švejkováním jsme dokázali destiletí tyto zákony neschválit kvůli „nespravedlivým mechanismům“ jejich fungování. Zákon o veřejných zakázkách by byl příkladnou látkou pro román Švejk II. Díky tomu, že se švejkování naší vlády pod vedením ČSSD do voleb nezbavíme, budeme svědky tahanic, v nichž možná i zvítězíme, ale bude to mezinárodní ostuda. Nálepky smějících se bestií se právě bojem o kvóty prostě nezbavíme.