Janě Hlaváčové s úctou

Měli jsme a máme spoustu krásných a vynikajících hereček, ale jen jednu prostořekou sestřičku Toničku z filmu Jak básníkům chutná život. Právě tento humorný přístup k životu je mi většinu života blízký.

Před lety jsem si přečetl v biografické monografii o Janě Hlaváčové (Jana Hlaváčová, Žena v množném čísle, Helena Suchařípová, nakl. Achát 1997), že při jedné návštěvě Itálie pocítila blízkost a známost jistého místa, protože v jejich tradované rodinné legendě se měl vyskytovat z matčiny strany italský prapředek. Máme v rodině podobnou legendu, ale ještě se mi nepotvrdila. Nicméně vím, že tato rodinná legendárnost funguje. Mám předky z Uherského Ostrohu a při každé návštěvě tam jsem vážně opilý dojmy, jako bych to místo důvěrně znal. Neplatí to ale všude. Těžko říci, jakou roli v tom hraje sám genius loci daného místa. Již tenkrát jsem si slíbil, že objasním jednou i „italskou“ legendu Jany Hlaváčové.

Podle biografie pocházela po tatínkovi paní Jana ze slezského Těšína. Zmiňuje svoji návštěvu u babičky Anny, která je pohřbena na půvabném místě na hřbitově na Hrčavě. Tatínek Hlaváč byl v Praze úředníkem a hereckým ochotníkem. Dědeček byl vodním inženýrem.

Z matčiny strany, Heleny Mizerové míří stopa dvěma směry. Babička Marie Hájková a její rod pocházeli od Kostelce nad Černými Lesy. Setkal jsem se tam s příjmeními Hájek, Beneš, Kolomazník, Mocer. Rodová linie Benešů se odklání k Jevanům u Prahy. Žádné indicie o italském prapředkovi se neobjevují. Poctivý selský původ.

Rod Mizerů pocházel ze Zbirohu. Rozrod ve Zbirohu byl v 19. století rozsáhlý a musel jsem si to dát do tabulky, abych rozlišil správnou rodovou linii. Mizerové byli kováři, sedláci, cvokaři a ještě původněji tkalci. Ale zřejmě nejen malí podomáčtí tkalci. Jeden z tkalců Mizerů (Jan Josef) pracoval před rokem 1800 při zámeckém dvoře Červeného Hrádku v Jirkově u Chomutova. Tam se roku 1802 oženil s Brigitou Endrsovou ze selsko tkalcovské rodiny dlouho usedlých Endrsů z nedalekých Drmal (Türmal). Později se vrátil s manželkou do Zbirohu, kde měli jediného syna Aloise, cvokaře, (cvokaři dělali cvočky, nebyli to psychiatři, i když, kdo ví...).

Možná, když v době protektorátu někdo z rodiny dělal rodokmen pro protektorátní úřady, aby osvědčil „árijský“ původ, zahlédl v matričním výpisu křestní jméno Brigita a legenda mohla být na světě. Jenomže Brigita je jméno keltského původu, spíše anglosaského užití. Ale zase všichni si pamatují Ginu Lollobrigidu, italskou herečku, jíž byla paní Jana dosti podobná a jméno Brigita může vlastně laikovi znít docela italsky.

Dosud jsem jiné vysvětlení této rodinné legendy nenašel. Ostatní Mizerové se ženili s nevěstami z okolí Zbirohu a jejich příjmení byla: Malý, Varvařovský, Lisý, Hrabák, Vinš, Křejdl apod., tedy nic podezřele italského. Zmíněný Jan Josef Mizera narozený ve Zbirohu 1773 byl paní Janě čtyřnásobným pradědečkem. Jeho otec Josef byl Zbirožským měšťanem a jak jinak, tkalcem. Třeba čas ještě dovolí se k tomu vrátit a jednu malou záhadu původu doodhalit. Budiž paní  Janě  země lehká.