Poznámka k analogii

V poslední době se i zde na blogu, ale i v leckterém oficiálním tisku, nadužívá lehkomyslně slovo analogie. Měli bychom začít s tlumením eskalace i tím, že tyto analogie poněkud racionalizujeme a prokážeme.

Podle toho, jak se nyní módně nadužívají  analogie,  kdy se využijí jen pro zvýšení účinku jako literární hyperbola, nikoli jako logický poukaz na srovnatelné vlastnosti, použiji nyní takovou analogii rovněž. Pokud je jenom na mém literárním úsudku, pak jsou civilisté izraelští Palestinci v analogické – podobné situaci jako civilisté ukrajinští Rusové.

Arabové a Izraelci podobně jako Rusové a Ukrajinci mají blízký DNA etnický původ. Mají blízké jazyky, které se od sebe mnohdy vzájemně inspirovaly. V jistém smyslu slova jsou to bratrské národy podobně jako třeba my a Slováci. Sdílejí po staletí společný prostor, v němž proti sobě válčí nebo jsou společně porobeni. V tom nejsme my se Slováky podobní, protože jsme, pokud víme, proti sobě nikdy neválčili. I když třeba rozbití Velké Moravy mohlo být i válčením Čechů se Slováky. Pokud se podařilo občas oddělit od Čech Moravu, např. proti sobě válčili Jiří z Poděbrad a Matyáš Korvín, ačkoliv byli spřízněni sňatkem, ale žádný historik to nelíčil nikdy jako válku Čechů proti Moravanům. V době Slovenského štátu a Protektorátu Böhmen und Mähren, jsme spolu neválčili, i když stáli naši vojáci na různých stranách fronty. Jsme si tedy sice trochu podobni s oněmi krvelačnými národy, ale těch vlastností či skutkových podstat máme rozdílné množství. Nedokážeme se do toho vcítit. Dokážeme se spíše vcítit do konfliktu mezi Vlámy a Valony v Belgii, o kterém ani nevíme, protože se také přímo nepodřezávají.

Závěr: arabsko izraelský konflikt vykazuje mnohé podobnosti s konfliktem rusko ukrajinským, rozhodně více než konflikt československý, a tudíž nelze vyvozovat všechny analogie z toho plynoucí.

Pokud bychom měli hledat vyšší „násilnou“ analogii v našich dějinách, byly by to naše dějiny sdílené s Němci. Přesto i zde jsou značné rozdíly ve vnímání německy mluvícího živlu. Nevím, jak to cítí ostatní, ale cítím značný rozdíl mezi entitami Rakušan, Němec a Sudetský Němec. Naším hrdinou v odboji vůči Rakušanovi vévodí dosud Karel Havlíček Borovský, který ale na celé čáře prohrál, byl odsunut do Brixenu a vlastně se stal jen symbolem. S Němci jsme v historii spolupracovali i válčili. Nemáme ovšem žádného mytického hrdinu (nebo mne jen žádný nenapadl). Protivníky byly spíše vedoucí osoby jako symboly: Hitler, Henlein, Frank, Heidrich … nebo ideologie jako nacistická rasová teorie. Ano, zde bychom leckdy dospěli až k plné analogii vůči rusko ukrajinské či arabsko izraelské animozitě. S rozumem to nemá nic společného. Jsou to právě naopak emoce spuštěné ze řetězu v proud různých šílených paranoidních analogií. Kupodivu vůbec neumím určit, jaký poměr animozity mají Slováci k Maďarům. To je ovšem vedlejší.

Domnívám se, že všechny vyjmenované animozity mají svůj charakter sice vycucaný z prstu neopatrnými a nespoutanými osobními vzteky, ovšem rasová teorie nacismu a z ní vyplývající holokaust, který by čekal i nás po konečném řešení židovské otázky, je úplně jiný level. Proto když zaslechnu nějaké odkazy na analogii nacistických únosů či vyvražďování s dnešními konflikty dělá se mi z oněch mluvčích nevolno. Rozsah a zakotvení plánovité totality nelze srovnat s výstřelky ani množstvím obětí dnešních konfliktů. Měli bychom k tomu přistupovat opatrněji a odpovědněji. Pokud bezuzdně sami popustíme uzdu amorálnímu obviňování, pak se globálnímu sebezničujícímu konfliktu nevyhneme.

Nikdo ze současných útočníků nehlásá rasovou teorii a totální válku. Čímž neříkám, že by někdo nechtěl, ale není to vůči světovému veřejnému mínění možné. Stále má sílu vyjednávání prostřednictvím poukazu na bezpečnost civilistů a zákonnost. Tedy, útočníci musí cosi respektovat.

Sice jsme současně svědky toho, že existenci, utrpení a bezpečnost ukrajinských civilistů se západní svět rozhodl ignorovat. Kupodivu to nemůže udělat v případě palestinských civilistů. Paradoxně bychom si mohli uvědomit, že situace civilistů v mnoha napadených enklávách i jinde vykazuje mnoho analogií a měli bychom svou pozornost znovu upnout k míru. Nebo potřebujeme nějaký velký poučný a možná nenapravitelný výbuch? Kdy nějaký konflikt nevedl k restauraci předchozího? Právě snad jen v případě nacismu.

Analogie s prvky totální války není v současnosti únosná ani pro Rusy, ani pro Izrael. Jistě lze tyto analogie snadno vyplivnout, ale důležitější je vysvětlit a prokázat.  Pokud třeba bloger Ziegler chce srovnávat tzv. únosy ukrajinských dětí s odejmutím dětí k převýchově v nacistickém smyslu,  ať vysvětlí, jak to, že se na žádost rodičů 400 dětí vrátilo na Ukrajinu, navzdory hrozbě jejich údajnému svědectví o násilné převýchově. Jistě se musíme o osud všech těchto dětí dále zajímat a bojovat případně za jejich návrat, ale také musíme uznat, a respektovat, že nechat ty děti v místě bojů by nebylo lepší. Kolik dětí se na žádost vrátilo z nacistických převýchovných odejmutí rodičům?

Podivně analogická otázka může totiž vzniknout i jinde. Kolik náletů na Gazu bude dost v odvetě až pomstě za bezprecedentní útok Hamásu? Nacisté říkali třeba: zabijeme deset Čechů za každého Němce zabitého partyzány. Určitě věci nepomůže, když budeme lhát a zakazovat tisk. Můžeme se nebezpečně blížit nacistům i komunistům. Co se změní, když zakážeme tisku cokoli sdělit? Situace se neodehrají, neoznačí a budeme žít v jednostranné nevědomosti analogií, že dějinné události jsou jako zeměpis, biologie nebo fyzika. Prostě nejsou. Události mají převážně zcela nahodilý charakter a nelze je přirovnávat k podobnosti existence fyzikálních entit. Na někoho to jistě může udělat i dojem, pro mne je to ovšem důkaz myšlenkové a argumentační nedostatečnosti, milý Zieglere. Proboha víc se hlídejte, člověče. A vy ostatní se před tímto opatrujte.