Piwo, nimale komedija wot Mira Gavrana

I v této nelehké době se dějí zázračné a milé věci. Ve středu 11. října hostovalo na Mezinárodním divadelním festivalu Gavranfest Německo-lužickosrbské národní divadlo z Budyšína, jež ve světové premiéře uvedlo inscenaci … 

… slavného chorvatského dramatika Mira Gavrana PIWO

Autor se představení účastnil a spolu s ním i výkvět Společnosti přátel Lužice, které jsem nedávno přirostlým členem. Představení bylo simultánně tlumočeno do němčiny a češtiny. Hrálo se v hornolužické srbštině. Díky tomu jsem měl příležitost poprvé navštívit i prostor Divadla Studio Dva v ulici na Perštýně, kde se představení hrálo.

Pár slov k lužickosrbské existenci se sluší. V Praze studovaly skoro všechny kulturní osobnosti z obou Lužic. K naší škodě nám jejich jména dnes nic moc neřeknou, např. Handrij Zejler. Dolní a Horní Lužice byly součástí českého státu od doby Lucemburků ve 14. století do roku 1635. Slovanský národ se v německém živlu téměř asimiloval, ale lokálně tradice i jazyk ještě trochu žijí. Nicméně se studiu této kultury dodnes věnuje věda s názvem sorabistika (u nás zakladatel Josef Páta).

Takovou pomůckou pro rozlišení Horní a Dolní Lužice může být pojem horní a dolní vztažený k horstvu, jež nás a Lužici odděluje. Horní Lužice (s centrem v Budyšíně) se přimyká k horstvu, kdežto Dolní Lužice (s centrem v Chotěbuzi) leží v saské rovině.

Vraťme se ovšem k zážitku divadelní hry samotné. Hra je založena také zčásti na slovní hříčce, kdy se slovanské slovo pro populární nápoj pivo stává spojujícím článkem v čase, který na jevišti postavy prožívají. Syn se jmenuje Ivo, ale skoro slyšíte Piwo, možná to dokonce chvilku byla i domácká přezdívka. Pivo propojuje události jako součást gestického kontaktu, který má vlastně jakousi samozřejmou spojovací funkci. Pokud si s někým dáte kafe nebo si zajdete na čaj o páté, stejně tak si s někým zajdete nebo dáte pivo.

Pochopitelně jde o víc. Na jevišti se od kočárku zjevuje příběh vztahu otce, syna a vnuka v nebývalé intimní rovině. Zdánlivě banální náhledy do setkání u piva anebo i jen výměny názorů či emocionální komunikace denních záležitostí zobrazuje příběh formou, kdy si většinu vztahů musíme domyslet. Není to těžké a je to dokonce často závratně jímavé. Vrcholem představení, které se mi vepsalo do paměti je „hádka – nedorozumění“ otce a syna o synově právě vydaném románu. Otec by ze syna rád měl sportovce, ale ten tajně studuje literaturu. V románu použije mnoho odpozorovaných vlastností svého otce. Otec si román přečte a cítí se do hloubi duše uražen, jak je v románu vylíčen. Nedokáže získat odstup k literatuře a vidí se zobrazen v „negativní“ postavě tyranského otce. Neuvěřitelně výstižná podstata častého nedorozumění mezi blízkými lidmi. Domýšlíme se co si kdo o nás myslí  a děláme to bez rozmyslu a jasné mysli.

Celé představení leží na bedrech dvou herců, kteří musí ovšem mít úžasný podpůrný servis, protože stárnou před očima. Také na konci představení se jde děkovat právě ten houf spolupracovníků za scénou. Zdařilá je i idea scénografická. Závěs přes celé jeviště, který symbolizuje plenér, zobrazuje nebe s občasnými mráčky. Rozhrnutím závěsu vstupujeme buďto do kuchyně nebo do „pivnice“, kde se odehrávají intimní letmé rozhovory. Cítím velký optimismus, v této vypjatě genderové době se najednou zjeví hra o citlivosti mužů. Takové pohledy a podněty myslím všichni potřebujeme, aniž si to chceme vždy připustit k tělu.

Škoda, že na mé doporučení nemůžete reagovat návštěvou divadelního představení. Ocitli jsme se jen na jednom festivalovém vystoupení. Museli byste si zajet na divadlo do ciziny, kde byste ovšem neměli onen výše zmíněný simultánní překlad. Nicméně byste asi hornolužičtině překvapeně dost rozuměli. Já jsem byl až překvapen, jak mi to šlo. Faktem ovšem je, že jsem pracovně pobýval v minulosti hodně v Polsku, takže mám naposlouchanou „jinoslovanštinu“. Věřím, že příště ani nebude překladu třeba. Ovšem za příležitost ověřit si porozumění jazyku zmíněným způsobem, kdy byla přesnost k dispozici, velký dík. Velký dík všem, kdo se zajímají a zabývají i „okrajovu“ kulturou, protože i ta může přinášet největší požitky a zázračně chytrá sdělení.