Nechci mír za každou cenu

Starobylá rekreační historie prožívá renesanci. Mnichovský komplex stvořili komunisté, ale to nebrání dnešním myslitelům zpochybňovat všechny mezinárodní organizace, které v minulých desetiletích tu a tam zabránily válce.

Inspiroval mne  článek blogera Čunderlíka,  který „argumentuje“ názor kohosi, kdo chce mír za každou cenu. Důvodů k nesouhlasu je mnoho, ale vybírám hlavní tři.

Za prvé je to podsunutý nesmysl. Pan bloger nemůže vědět, jaké motivace a s jakou intenzitou vojenské podpory chtějí mnozí hlasatelé mír mezi Ukrajinou a Ruskem. Zjednodušené tvrzení, že všichni, kdo chtějí mír, chtějí klidně obětovat Ukrajinu, ukazuje, že emocionální postoj k této otázce naprosto maže soudnost a schopnost rozlišování. Je to hysterická pomluva.

Za druhé pan bloger poukazuje na paralelní zkušenost předcházející WWII. Dělají to mnozí, jako by existoval jediný pravdivý argument, a žádná jiná řešení či důvody války jindy nenastaly. Je to zcela nesmyslný postoj. Jak si bez „mnichovské dohody“ vysvětlit vznik WWI a dalších lokálních válek, které se odehrály bez mnichovských dohod? Tak slepí zase nejsme, abychom přijali bezvýhradně jeden naivní a dnes již nepoužitelný výklad příčin války.

Za třetí pan bloger opět ukazuje, jak současná debata není dialogem, ale jednostrannou ideologickou kampaní. On ke svému válečnému harašení nepotřebuje žádné tiskové odkazy, důkazy na podporu argumentace, ba dokonce nepotřebuje víc než děravou školskou paměť, která si vybavuje staré marxistické postoje.

Mír chce přirozeně většina lidí. Po prodělané válce totiž padají sentence jako: ztracená generace, pokřivená morálka, procesy de – cifikace či de – nizace, prostě nějaká deratizace pro potřeby „vítězů“. Po WWII vznikla OSN. Ať už ji kdekdo kritizuje, nic lepšího dosud nemáme. Takový argument třeba pro demokracii prý zcela postačuje, ale najednou je to možná málo. Proto vznikly další a další organizace, které trpělivě a tu a tam i úspěšně vyjednávají o míru. OBSE, Rada Evropy, Olympijské hnutí a řada dalších ->  viz odkaz.  V mnoha konfliktech mimo Evropu statují mezi znesvářenými stranami nap. Modré přilby a sem tam zabrání eskalaci konfliktu nad rámec drobných potyček. Nakonec spojené úsilí všech stran kolektivně zabránilo alespoň rozšíření konfliktu při rozpadu Jugoslávie, myšleno mimo její hranice. Nakonec i mimo dvěma Korejemi je dodnes jakási hranice, kterou je stanoveno jenom příměří. Naštěstí je tam v podstatě klid ne-li mír, navzdory všem výhrůžkám. Několikrát se jednáním podařilo utišit vášně mezi Indií a Pákistánem. Nemusí se obětovat Ukrajina, aby mohlo být dosaženo míru. Nejspíš všechny strany konfliktu o něco přijdou. Válka je především nesmyslným mrháním hodnotami a lidskými životy. Proto je mír mnohem lepší i pro rozpočty vyspělých zemí.

Některé paralely jsou zakázané. Rusko vede agresi, to je nade vší pochybnost fakt, ale zdali je opravdu nevyprovokovaná je stále nedořečená otázka. Je to takové téma pro novodobé disidenty svědomí. Existují důkazy, že po Majdanském puči byly neposlušné východní provincie prohlášeny za teroristické a byla vyslána armáda. Dnes se chceme tvářit, že armáda tam hladce uspěla, na nikoho nevystřelila, už skoro andělsky po dobrém málem obrátila Donbas na ukrajinskou víru, když tu náhle přijeli Rusové, kteří celou záležitost zhatili. Tak takhle to rozhodně nebylo. Minské dohody, ať již je Německo či Francie považovalo za lest k získání času pro vyzbrojení Ukrajiny, uznávaly lidsko právní entitu na Donbase a ustanovilo prostřednictvím pozorovatelské mise OBSE pozorovatele na linii dotyku. Příměří se málem povedlo. Otázkou je, zdali by se nedosáhlo i míru, kdyby se ze strany garantů Německa a Francie udělalo více a neustoupilo se americkému válečnému řešení. Více než paralela s Mnichovanstvím je nasnadě paralela s vylhanou válkou proti Iráku, kterou nevedli jen USA, ale symbolicky bratrské armády NATO. Různými soudy již bylo prokázáno, že válka proti Iráku vznikla na základě dezinformace, ke které se její viník dokonce přiznal. Podstata a způsob vedení války v Sýrii se také nesmí používat, byť ne jejím pořadu byl vznik podivuhodné shody spojenců i nespojenců na likvidaci Islámského státu. Za těchto okolností je nedůvěra k argumentu, že se válce nedalo na Ukrajině zabránit, a že vznikla nevyporovokovaně, jeví jako zcela pochopitelná.

K tématu lze doporučit alespoň základní literaturu: Mnichovský komplex – Jan Tesař, Prostor2014; Nezákonné války – Ganser Daniele, Grada 2017; Rusko – ukrajinské vztahy, Mýty a skutečnost – Milan Syruček, Grada více vydání od 2015 do 2023.

Na posledním případě veřejné dehonestace olympionika Svobody jsme se poučili, že se proti pochybovačům zakročí. Volá se po boji s dezinformacemi, ale k tomu je potřeba především neignorovat podloženou vědeckou literaturu, která obsahuje spoustu let studia věcných dokumentů. Z hlediska svědomí, ale i skutečné a reálné bezpečnosti je nezbytné a poctivé nevěšet si bulíky na nos a sledovat svobodně všechny informace. To chtějí mírotvorci nejvíce. Pokud si ovšem někdo dovolí zapochybovat o doktríně jediné paralely a zdůvodnění války, ba dokonce řekne, že může jít o mýlku (jako v případě iráckých zbraní hromadného ničení), neměl by být dehonestován. Naivní a hloupé názory na podporu Ukrajinců mohou sehrát i horší úlohu než ruské dezinformace. Semknutí západního společenství se rozhodně nedosáhne represemi, dehonestací a podváděním pravidel, byť by šlo i o jen málo důležitý kodex zdejšího blogera. Zjevná povrchnost ničím víc než vcítěním demagogické argumentace ve skutečnosti dlouhodobě Ukrajině škodí.