Až dojdou neobnovitelné zdroje surovin aneb popírání prevence

Co budou říkat dnešní kritici zeleného údělu až to nastane? Zajímavé je, že pro ekologii peněz – rozpočtovou odpovědnost – mnozí pochopení mají, ale u surovinových zdrojů a klimatu to jaksi vůbec nechápou.

Přitom zrovna peníze patří k obnovitelným zdrojům. Přes různé vějičky, že prý jsou peníze podložené zlatem a podobně, jde jen o „surovinu“, kterou si nejen každá vláda může znovu a znovu vytisknout. Surovina peníze je založená na dohodě, že platí určitá pravidla. Prevencí pro důvěru jsou určitá pravidla, zejména vyrovnaný rozpočet a likvidita, které simulují komplementaritu ekologického pojetí, tj. nedlužit přírodě za to, že prohlásím nějaké drancování přírodních zdrojů za svůj výlučný majetek.

Z různých politických, politicko taktických či jenom čistě iracionálně zábavných důvodů se rádo zpochybňuje, že bez prevence jsou věci v komplexní praxi jaksi výrazně dražší. Politickým řešením bývá nejčastěji neviditelné přenášení těchto nákladů na peněženky budoucích daňových poplatníků.

Často se štká, že prý nemáme důchodovou reformu. No ano. Financování důchodové reformy, není-li již nemožné, bude nesmírně drahé a bolestné právě pro generace, které ji nezavinily. Přitom se preventivně mohla vést politika podpory porodnosti, která by současně vedla i k menší potřebě zahraničních pracovních sil. V dostatku obyvatelstva by se mohly dál hrát hry na dumpingové platy. Tato politika a myšlení kapitalismu 19. století, jakési Drank nach Natur, dochází dnes svých konců a evidentně musí dojít k přeměně na chytrou kapitálovou politiku. Když ale má dojít ke schválení rozpočtu dál se škrtají přednostně zbytné preventivní výdaje. Místo sociální podpory minimální jistoty se vyžívají různá individua v kontrole dávkování minima pro přežití. V přepočtu se ale již ví, že např. nepodmíněný minimální příjem by umožnil skoro zrušit ministerstva sociálních věcí. Dokonce to začínají chápat i některé konzervativní mozky.

Díky silnému přežívání protipřírodního anarcho kapitalismu jsme stále konfrontováni s umělými krizemi, které jako za reálného socialismu mají způsobit hlavně to, aby věci nešly a byla potřeba spasitelů a mimořádných zakázek bez výběrového řízení. Původně pozitivní iniciativa doprovázející podnikatelského ducha se zvrhává ve zbytnělé pokusy udržet komplex dumpingového hospodářství metodami ždímání dosaženého až do úplných konců. K tomu si přičtěme zcela specifickou českou nastavenost na superlevné řešení a zdánlivé slevy na všechno včetně myšlení.

Příroda nás logicky dožene. Její rovnováha je založena na pružině obnovování. Není potřeba proti přírodě bojovat, tedy bojovat proti klimatu, ale přizpůsobit se něčemu logicky většímu, než jsme my sami. To by právě křesťané mohli chápat. Jenomže naše křesťanská tendence, kde nám dokonalost božství nasazuje ideální laťku vede k neustálému selhávání ve víře, slevování v morálce, leckdy i z fyzických důvodů nemocí apod. Nemůžeme sami trvale obstát. Každému jednoho dne všechno vypadne z ruky a je třeba přenechat tady svět našim i cizím potomkům v použitelném stavu.

Při tom všem se nemůžeme neustále utápět v honbě za daty či nejpřesnějšími, jedině platnými daty. Nikdy nemůžeme poznat celou pravdu o Bohu nebo o Vesmíru. To ovšem není důvod nežít dobře a příjemně svůj život. Prožitek je to jediné, co ve skutečnosti máme každý sám za sebe. Ostatní věci a jevy kolem nás jsou nahodilé, často neovlivnitelné, což si neuvědomuje zamilovaný pár na procházce babím létem podél nábřeží v krásném městě. A tak to má konzervativně být.