Slonovinová věž datové analýzy

Mnohdy se ukazuje, že datová analýza nemá žádné smysluplné výsledky a badatel se v ní utopí. Často bývá problémem špatně stanovené východisko a potom neschopnost zacházet s daty, která jsou účelně jednostranná.

Autorovi datové analýzy LGBT aktivismu  nejde prý o popírání LGBT problematiky, ale hledá pravdu a nic než pravdu, aniž by si něco nalhával. Nakonec se tak staví a předem chválí na svém veřejném blogerském profilu. A spotřebitelé „správných“ dat jásají.

Na začátku datové analýzy by se měl stanovit nějaký společný jmenovatel, který by měl umožnit data srovnávat a hodnotit. Nic takového se nenabízí. Badatel není schopen ani ochoten definovat pojem „aktivista“. Vychází z toho, že každý ví, o co jde. Ale takto se žádná analýza nedělá a nemělo by se tak o ní mluvit. Tím, že není vysvětleno a pevněji stanoveno, co je aktivismus či aktivista, nelze se vyhnout námitce, že aktivistou je a může být každý, kdo se kdekoli k problému vysloví. Potom by zde bylo mnoho aktivistů, kteří bojují proti hnutí LGBT, kteří jsou například zde mnohem populárnější a v mnohem větší přízni redakce i čtenářů. Může to být první odpověď, že logicky LGBT aktivismus slouží přirozené sebeobraně komunity.

Z kusého vyjmenování nějakých příkladů aktivismu, většinou toho, který analytikovi pije krev, jasně vyplývá, že jde opět jen o variaci orbánovského ataku vůči „neziskovkám“. Pojetí je vágní a nesmyslné. Lze počítat mezi aktivisty samotné příslušníky LGBT komunity? Patří sem psychiatři, psychoterapeuti, sociální služby, lékaři, sexuologové a další odborníci na problematiku genderu? Za některými z nich stojí zachráněné životy a mnohdy napravené životy. Ne nadarmo se aktu vyjádření příslušnosti ke komunitě LGBT nazývá „coming out“ – přiznání, vyjití s problémem ven na veřejnost. Je to traumatická životní událost. Dokáže mladého člověka nasměrovat i k sebevraždě.

Vedle těchto skutečně zainteresovaných pomáhajících profesí a neziskovek jistě mohou existovat i ti, kdo se vezou na vlně konjunktury, zneužívají čehosi apod. To je ovšem úplně všude. Máme podvodné prezidenty, premiéry, šéfy politických neziskovek i ziskovek, všemu unikající podnikatele, falešné tituláře a kdovíkoho… A zrušíme kvůli tomu politiku? Zrušíme podnikání? Postavíme do rodin hlídky proti domácímu násilí? Ani nemůžeme, ani nechceme. Vše má své riziko a je legitimní analyzovat stav těchto věcí. Od datového analytiky bych očekával odborné získání a porovnání dat v co nejkomplexnějším horizontu. Jenomže zde se nám jen aktivisticky říká, co si máme s datovým analytikem rovnou myslet.

Naštěstí se nepokouší zpochybňovat právní rámec zajištění bezpečnosti veřejné existence homosexuality, a dokonce uznává i fakt, že homosexualita není nemoc. Toto nezpochybňování ale nezvládá dodržet. Neudrží se a začne srovnávat LGBT komunitu s neslyšícími či slepci. Homosexuálové jsou kompletní lidé, ale slepcům chybí zrak. Slušný a rozumný člověk by je nikdy k homosexuálům nepřirovnával. Ti lidé nemají kompletní vybavení pro plnohodnotný život, a proto jim říkáme postižení. Homosexuál není postižený. Homosexuál není žádná slepá vývojová linie. Existence homosexuálů je historicky doložena po tisíce let. Člověku zůstává rozum stát, že takový nesmysl vysloví lékař. Nenávist je asi silnější než úsudek. Takto bychom ale analogicky mohli posuzovat i situaci církve, ta na celibát rovněž vymře. Ale takové úvahy jsou nepřijatelně nemorální cynismus.

Hra datového analytiky se statistikami se vychyluje dokonce i z diletantského pojetí nedbalých studentů. Tvrzení autora se neopírá o agregátní analýzu strukturovaných dat, ale vytahuje nahodile nějaké údaje, jejichž vypovídací schopnost není podložena adekvátním popisem. Nelze srovnávat heterosexuální manželství a homosexuální registrované partnerství, protože nemá zásadně stejnou právní hodnotu, ani společenskou prestiž. Neschopnost či neochota odlišit hrušky od jablek vysvětluje také zásadní neuchopení pojmu gender. Společenský konstrukt jsou jenom osobní výpovědi lidí, s nimiž můžeme nějak pracovat a částečně o nich komunikovat. Ale homofob se nikdy nevcítí do pocitů člověka, který je vnitřně puzen k neobvyklým praktikám a chování. Tyto praktiky se nevyhýbají ani heterosexuálům. Jmenujme alespoň ty nejznámější neobvyklé praktiky, které většinou neutužují rodinný život. Fetišismus, latex, sado maso, grupensex či swingers party apod. To jsou vlastně také gendery, o nichž vypovídají vyznavači a studují je odborníci, kteří pak třeba vyvozují určité závěry ve znaleckém úhlu pohledu. Heterosexuálové tyto odlišnosti tak vyhraněně nevnímají. Prostřednictvím jmenovaných praktik se heterosexuál může vymykat heterosexuálnímu chování. Třeba sexuální přítomnost u mojí partnerky současně se mnou by mi vadila stejně jako homosexuální či bisexuální výzva. Jistě nelze úplně vyloučit, že nějaký hlasatel originálního genderu si jen něco namlouvá, předstírá a podvádí. Na druhou stranu, že by z toho plynula nějaká společenská výhoda či prestiž je spíše neočekávatelným důsledkem. Gender je tedy společenská komunikace (diskurz) o sexuálním chování, a to je na biologickém pohlaví někdy částečně nezávislé. Nelze tedy na gender pohlížet stejně jako na definici biologického pohlaví. Gender není libovolné rozhodnutí. Je to řeč těla a pudové impulzy předávané mozku, které vyvolávají chování a vyhledávání odpovídající partnerství.

Stává se, že skutečně tyto jevy někdo nechápe, ale častěji je to jen výsměšná hra na motivy naivní nechápavosti. Zásadní důvod pro aktivismus LGBT je lidská důstojnost, jež by měla vycházet z vnitřní upřímnosti (svědomí). Za to se bojovalo ve druhé světové válce. Výsledkem války mimo jiné byla Charta OSN a z ní plynoucí další lidskoprávní ujednání. Pojem lidské důstojnosti, který ochraňuje základní lidskou svobodu hodnotit sám sebe a vyjadřovat se nejzasvěceněji o sobě samém. Nikdo zvenčí nemůže nijak, než částečně zhodnotí pocity, které jinou lidskou bytost vedou k nějakému chování či cítění. Můžeme to samozřejmě posuzovat a kritizovat, což se normálně děje, ale snad jsme od dob upalování kacířů typu Jana Husa trochu postoupili. V ústavách většiny zemí EU najdeme tuto důstojnost zakotvenu. Nyní se nejedna členská země pouští do revize těchto postojů, které byly již dávno vybojovány a prokázány jako jedna z evropských hodnot. Musíte si tedy milý datový analytiku položit poctivou otázku, zdali chcete toto lidské právo systémově a za každou cenu i cenu násilí popřít a nebo jej akceptovat. Čím dál na východ Evropy, tím hůře. Ironické a zlomyslné postoje tzv. homofobních aktivistů již přinesly plody v Polsku, Maďarsku a naposledy přinesly již přímé násilí v Gruzii. Evropská unie nemá v této věci kam ustupovat a já bych to viděl velmi nerad a možná bych se i odstěhoval z takové Evropy. Zkuste se tedy poctivě zeptat sám sebe: Má někdo mít pravomoc určovat co cítím a kdo jsem? Skoro tuším, jaká je vaše odpověď. Nemusí se krýt navenek s tou ve vašem svědomí, ale překonávání skrupulí svědomí asertivními technikami volání po datech coby důkazech je moderní technikou slepoty ke svobodě. Možná jste již na druhé straně.

PS:Paní Lhotské někdo prosím vyřiďte,  že se mýlí, neboť na podporu židovské menšiny pracuje velké množství institucí, a mnohé z nich mají přímou státní podporu. U nás nejviditelněji např. iniciativa na platformě holocaust.cz, Terezínská iniciativa a další. Jde navíc o menšinu, která má zastání v prosperujícím vlivném státě, což třeba mnohem větší národ Kurdů nemá a podle toho také jejich věc mnohem více stagnuje. Kdyby třeba Romové mohli počítat s bombardováním cílů ohrožujících bezpečnost Romů ve světě, mnohé by vypadalo jinak. Prostě: hrušky s jabkama… někdy hrubky s plaškama. Na to prostě už nemám trpělivost.