Když hladina svobody stoupá ke krku

Máme svobody tolik, že se v ní utápíme. Kritika na libovolné téma smí probíhat. Lidé nejsou stříleni za porušení zákazu vycházení, ani jim nehrozí odvlečení do koncentráku bez soudu. Přesto někteří strádají pocitem nesvobody.

Svobodu nosíme v sobě. Svobodný člověk se nepozná tak, že nenosí roušku, porušuje libovolně každé nepohodlné nařízení, protestuje proti liberálnímu fašismu, vysmívá se každé lidské slabosti… Seznam vnějších projevů síly by mohl být dlouhý. Signalizace síly navenek je projevem úzkosti ze sebe samého. Bojím se bídy, ponížení, lhostejnosti blízkých. Bojím se bezradnosti, co budu dělat zítra, až se třeba situace zhorší. A ona se někomu bohužel určitě zhorší.

Svobodu naopak nese vnitřní síla, která umožňuje se v těchto těžkých chvílích na své okolí usmát, najít slova uznání, chvály a povzbuzení. Svobodný člověk se nezdržuje planou verbální kritikou. Leží-li na zemi papírek, tak ho zvednu a hodím do koše.

Výše uvedené nezmiňuji jako kritiku. Mám pro lidskou slabost pochopení. To, že člověk nese sílu je v podstatě nevysvětlitelný zázrak. Ne, že bych pro to mnoho křečovitě vykonával, ale patřím k těm šťastným lidem, kteří se zadarmo ráno probouzejí s úsměvem. Zákazy mi nejsou zatěžko, naopak v omezeních hledám výzvu sama k sobě. Nic jsem pro to neudělal, prostě to tak mám. Řada lidí to má naopak a většinou za to nemohou, stejně jako můj apriorní optimismus není moje zásluha.

Neexistují jednoduché recepty na jakoukoli nápravu sebe nebo světa. Vždycky je to tvrdá dřina. Optimisté, včetně mne, mají tendenci mnohé podceňovat, protože štěstí často přichází snadno a zadarmo. Když ovšem vidím současné obavy a zoufalství osob blízkých i náhodně známých, jímá i mne občas elegická nálada. Naštěstí nějaká tajemná vnitřní obnova zařídí, že se ráno probudím a na to horší skoro zapomínám.

Zakázal jsem si pro toto neblahé období lacinou kritiku. Nehledě k tomu, že je jí všude nadbytek, cítím, že kritika dnes nikomu a ničemu nepomůže. Každý na svém nenápadném místě by mohl udělat denně neokázale alespoň jednu dobrou věc. Nikomu o tom moc neříkat a konat, co dobrého dokážu.

Nepochybně tuto krizi překonáme. Nebudeme mít po pandemii úplně vyčerpané zdroje a zničenou infrastrukturu, rozbombardovaná města a rozvrácené vztahy a morální vazby. To je vcelku dobrá vyhlídka na obnovu. Po problémech vždy přichází konjunktura. Ztráty přinášejí motiv přirozeného a často i nezištného konání. I na ten zisk však dojde, nebojme se tolik.

Mám svůj optimismus rád, protože pokud jsem jej tu a tam na chvilku i ztratil, nepřinesli mi pesimismus a vypjatá kritika nic pozitivního. Představa, že na kritice někdo něco vydělá je naivnější, než by se na první pohled zdálo. Jistě je to ventil emocí, ale mnohem účelnější je udělat kritizované jednoduše lépe. Díky znovu nabytému optimismu jsem měl odvahu pustit se do rekonstrukce ztracených konstrukcí a projekcí svého světa.

Moje lepší polovička mi na tyto moje vývody říká: „neděláš nic zvláštního, dobře dýcháš, směješ se při každé příležitosti, ale kupodivu mi tenhle optimismus neleze na nervy“. Takže jediné, co bych po čtenáři k pondělku doopravdy chtěl, ať se zamyslí nad svým dechem, jak mu přináší úlevu a případně i novou sílu.