Postoj proti rasismu je věcí cti

Naši blogeři, ale i někteří novináři, o politicích raději nemluvě, se tváří, že hnutí BLM začalo včera po smrti zločinného poločlověka Floyda. Pro mnohé může být tedy novou informací, že hnutí BLM vzniklo již během roku 2013.

První námitku antihnutí ALM (All lives matter) komentoval již prezident Obama:

Barack Obama v reakci na to reagoval slovy: „Myslím si, že důvod, proč organizátoři použili frázi Black Lives Matter nebyl z předpokladu, že na ostatních životech nezáleží, ale spíše proto, aby tak poukázali na specifický problém, který se děje afroamerickým komunitám, ale ne ostatním komunitám v této zemi.“ Současně řekl, že věci, na něž hnutí upozorňuje, jsou legitimními problémy, o kterých je nutné se začít bavit. Americký profesor David Theo Goldberg prohlásil, že provolání All Lives Matter ignoruje specifické rasové problémy, se kterými se černoši, na rozdíl od bělochů, musí potýkat, a jeho užívání akcentuje nepochopení témat, na které se hnutí snaží upozorňovat, přestože primárním cílem hnutí je dosáhnout právě toho, aby na všech životech záleželo stejně, což ovšem neodráží současný stav.

Za poslední léta podpořily hnutí mnohé známé osobnosti. Některé se proti němu specificky vydělily (Morgan Freeman). Nejde o žádné monolitní hnutí, které by reagovalo jen na poslední incident medializovaný u nás. Pokud se podíváte na stránky hnutí, tak zjistíte, že se hnutí zastává i mnohem nevinnějších, případně úplně nevinných obětí, obětí násilí.

V poslední době se k pocitům rasové diskriminace vyjádřily dvě osobnosti mediálního světa. Vévodkyně Megan, donedávna členka britské královské rodiny, zavzpomínala, jak v mládí pociťovala odlišnou barvu pleti. Naposledy známý a úspěšný herec Will Smith, jeden „z mužů v černém“, rovněž zavzpomínal na svůj strach při policejních kontrolách „negrů“.  Nechutné komentáře pod tímto příspěvkem na iDnes jsou velmi poučné.

Aktivisté a spasitelé bílé rasy se domnívají, že nejdůležitější je zatloukat a zatloukat, že není žádný rasismus, žádné rasově motivované násilí, natož systematický rasismus každodenního mimoprávního jednání majoritní většiny. Dokonce se navzdory vší racionalitě popírá, že by existoval nějaký fenomén majority, vždyť i na White lives matter. Bílí jsou přece, chudínkové, také jednou z menšin. Připomíná to taktiku popíračů holokaustu, totalitních útlaků a plynových komor.

Myslím, že podobné chování nám problémy do budoucna nevyřeší. Nejde o to zakazovat jedincům, jimiž cloumá obava ze všeho protivně nebílého, aby vyjadřovali své obavy. Zákony jsou, ale nikdo podle nich nepostupuje, protože mnozí protagonisté rasismu sedí v parlamentech nebo na vrcholech státní správy. V tomto smyslu jsou asi zákony verbálních zákazů anachronismem. Je třeba toto iracionální rozpoutávání nenávisti rapidně zpoplatnit. Popis možné koncepce řešení přesahuje rámec tohoto článku, ale jistě se k tomu vrátím. Podstatou věci je to, že tam, kde nejsou zákony proti zpochybňování holokaustu je jedinou možností soudní proces, v němž strana prolhaná prodělá kalhoty a utrží mediální ostudu. Na začátku každého zpochybňování je lež nebo funkční polopravda, tedy zatajení podstatných aspektů věci. Jeden z takových procesů popisuje  Debora Lipstadtová:  Popírání holocaustu, sílící útok na pravdu a paměť. Paseka. Praha, Litomyšl. 2001.

Masivní potřeba zpochybňování některých faktů jasně ukazuje, že je zde zatajováno cosi, co existuje, ale není to někomu po chuti. Prohlašování „černých“ vzpomínek za ideologii, prohlašování kritiků zpochybňování rasismu za infikované přenašeče viru blbosti, anonymizace hnutí zatajením jejich historie, anonymizace a kriminalizace obětí (znásilněná si za to mohla sama, protože je vyzývavě pěkná ženská). To jsou dokola se opakující techniky zocelování patriarchálního bělochismu.

Zpochybňovači dobře vědí, čeho se dopouštějí. Zákazy je zbytečně glorifikují. Nicméně jsme podle platné ústavy občanskou společností a podle toho bychom se měli chovat. Zpochybňovači často bývají předními rasisty, zejména, když pro ně žádný fakt nepředstavuje důvod k sebereflexi. Bez sebereflexe neexistuje žádná možnost diskuse. Patriotická majorita nepotřebuje žádné berličky zpochybňování. Má svoje základy a dokáže se uplatnit i bez podvodných kampaní a ponižování odpůrců. Proto je postoj proti rasismu otázkou cti, která má zásadně občanskou podstatu. Sebeúcta je založena na důstojně celostném vnímání sama sebe. Nepotřebuji zpochybňovat celé lidství odlišných jedinců, které vyplývá z úzkosti nepochopeného při cizí jinakosti. Pokud ovšem nechci myslet sám, potřebuji naslouchat a souhlasit se zpochybňovači toho, co sám údajně postrádám.

Otázka cti tkví v tom, zdali chceme být lepší než včera. Zdali to dokážeme sami nebo k tomu potřebujeme ponížit ostatní.