Je to boj na život a na smrt

Řadu lidí zde rozčiluji tím, že tu a tam někoho počastuju směšně něžnými přídomky: neonarcista nebo migrofob apod. Jedni si před zrcadlem hrají sami na sebe a ti druzí možná vážně nezvládají emoce vzniklé z dezinformačních kampaní

Mohou mě žalovat, jak mi tu někteří vyhrožují. Ve své neopatrnosti jsem dříve udělal pár překlepů, z nichž vzešla jistá nedorozumění. Žaloba pod veřejnou kontrolou je v pořádku. Horší by však bylo, kdybych jednoho dne odtud beze stopy zmizel, jako se to stávalo za nacistů nebo komunistů. Včera v noci jsem si, při sledování filmu  Zmizelá a obviněná na ČT2,  uvědomil řadu věcí, které jsem věděl, ale které jsme u nás zatím neměli důvod vyslovit. Naše diskuze o problému je teprve v plenkách.

Když v centru Berlína vybuchne bomba a všechny indicie ukazují na teroristický útok, obává se soudkyně Elke Seebergová jen o jedno – o zdraví a bezpečnost své dcery Marie, která se tou dobou v centru pohybovala. Jenže poté, co policejní vyšetřovatelé Marii obviní, že byla do útoku aktivně zapojená, začne Elke o mnohém pochybovat. Ačkoli stále věří, že její dcera, jež je nezvěstná, nebyla do teroristické akce nijak zapletena, na povrch začnou vyplouvat nové, pro matku překvapivé skutečnosti. Marie navštěvovala společně se svým přítelem mešitu, a dokonce vycestovala do Pákistánu... Napínavý thriller, který překvapí několika chytrými zvraty, formuluje mimo jiné podstatnou společenskou kritiku, a sice, nakolik jsme v honbě za bezpečností a prevencí útoků, ochotni vzdát se dodržování norem právního státu. Herečka Christiane Paulová obdržela za ztvárnění Elke v roce 2016 mezinárodní cenu Emmy za nejlepší ženský herecký výkon.

Režie:E. Fischer, Hrají:Ch. Paulová, H. Ferch, F. Hinrichs, I. Friedrichová, N, 2015, skryté titulky

Dokážu pochopit určitý emocionální folklór opřený o obecnou antireakci na všechno z důvodu tekutého hněvu, jenž se přelévá z objektivních špatně řešených problémů, jež nás obklopují. Nedovedu se ovšem smířit s lidmi, kteří nad vším tím neonarcismem či migrofobií cítí mocenskou příležitost. Problém sám o sobě je jim ve skutečnosti šumák, ale potenciál vyděšeného davu je prostě lechtivě lákavý. Tyto osoby rozpoznáme jen nesnadno. Lžou, lavírují, zdánlivě argumentují. Jenomže jejich argumentační komunikace má jednu zásadní vadu. Nevedou dialog, vedou zastrašování. Omílají dokola stokrát vyvrácené lži. Převracejí dokonce pojmy tak, že vyvolávají dojem úplného hodnotového opaku. Humanista je najednou totalitní fašista. Liberálové ve skutečnosti touží po diktatuře apod. Tyto metody jsou sice velmi primitivní, ale doprovázené až autistickou vytrvalostí bohužel účinné. Dezorientovaný a pohodlný člověk raději podlehne této masáži a přidá se k dojmu jakési jistoty příslušnosti k většině, která je tak bezpečná. Dokud ovšem se sám nestane obětí v podobném duchu, který přál nějakým vyčleněným skupinám.

V jednom okamžiku jeden z vyšetřovatelů v diskuzi o problému pokládá závažnou otázku: „Opravdu věříte, že vykořeníme zlo zlem?“ Na to mu samozřejmě nikdo neodpovídá. Ale představa našich vlasteneckých ochránců je právě taková. To bojovné zlo se jmenuje presumpce viny. Islám = vinen, migrant = vinen, nepřizpůsobivý = vinen a tak stále dokola. Vlastenecké bojovníky, hrdiny současnosti, tato situace zdánlivě opravňuje ke všemu, zejména k nekontrolovaným akcím za zády veřejnosti. Proto se tolik brojí proti novinářům. Po selhání našeho soudního systému, který se v této problematice již ukázal jako bezzubý a bezmocný zbývá již jenom svoboda tisku. Svoboda tisku je poslední záruka svobodné společnosti. Proto jde v bitvě o svobodu slova doslova o všechno.

Jakmile bude nezávislost tisku zlikvidována, začnou mizet lidé masovým způsobem. Oni mizí již dnes, ale žádná společnost není dokonalá. U nás vůbec nikoho nezajímá, že například každý „bílý kůň“, využitý mafií k vyprání nakradených miliard měl matku a další milující osoby kolem sebe. V naší drsné společnosti si za všechno může každý sám. Je smutné, že vše se počíná od zdánlivě nenápadných sloganů hlásajících údajnou svobodu. Jako třeba: „Solidarita musí být dobrovolná!“ Jenomže v absolutní platnosti to pro mnohé znamená signál k legálnímu neposkytnutí pomoci v situaci zákonného ohrožení, které platí všude na světě. Jsme povinni poskytovat pomoc v nouzi. Potom můžeme trestat a žalovat zneužívání, ale ne naopak. A vše musí být na očích veřejnosti.

Vážím si proto všech osob, které skutečně směřují k poctivému diskutování. Naopak osoby, které argumentují způsobem Ctrl+C & Ctrl+V, kdy jsou nějaké skutečnosti prý definitivně dány a vztahují se ve funkční presumpci neviny nejen na nebezpečné migranty, ale i na ty zdejší vlastence, kteří mají tu drzost, že požadují zacházení s migranty jako s lidskými bytostmi, které nám jsou bez diskuze rovny. Je dobře, že se najdou blázni, kteří žalují veřejně islám, coby zločinnou ideologii. Soud ukáže a rozhodne, jak na tom mentálně jsme. Mohlo by to mnohým otevřít oči, jak si stojí naše soudnictví.

Nakonec jednu osobní poznámku k vlastenectví. V mládí, které jsem zažil v 70. a 80. letech, jsem sportoval natolik úspěšně, že jsem se legálně dostal i na závody na západ. Tam mi bylo několikrát navrženo, abych emigroval. Neměl jsem v domovině nijak na růžích ustláno. Přesto jsem neemigroval. Podobně, jako hrdinové Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí, jsem si uvědomil, že některé osoby doma se bez mé pomoci neobejdou. Na pozadí bylo ovšem i vlastenectví a hrdost na národní kulturu, kterou jsem nechtěl opustit bez boje. Vlastně jsme jako generace svůj boj vyhráli. Přišla postkomunistická svoboda, ale s ní i bezradnost, co se životem a také zdrcující lhostejnost k ostatním. Určité sociální příčiny za to jistě mohou, ale problém je ještě někde hlouběji. Je v kulturní plochosti a ustrašenosti samostatně myslet. Ale hlavně poslouchat i nesnesitelnou stranu protivnou, co říká. Je to někdy až zoufalé a bezmocné úsilí, přečíst a překonat násady lží a generalizací, které mají průhledně především upevnit postulát presumpce viny a stát se odrazovým můstkem k moci.

Je to sice marné, ale jednoznačně shrnu, jak je to u mne s migrací. Netrpím rasistickými předsudky, nicméně masové přetahování kultury z místa na místo je velmi riskantní a iritující. Není žádoucí měnit vlastní zvyklosti kvůli přistěhovalcům a je legální o tom diskutovat a bojovat za dílčí zbrzdění případných optimismů. Nekontrolovanou migraci si nepřeje vůbec nikdo, koho ve svém okolí znám. Je to nesmysl, že by si kdokoli přál ulehčit potenciálním teroristům jejich zločinné konání. Nicméně ani tyto teroristické excesy nikdy nesmí vést k oprávnění nakládat libovolně a bez kontroly veřejnosti s lidskými právy jakýchkoliv zdánlivě vyčleněných skupin. Nikdy to neskončí jen u těch skutečných zločinců. Vždycky dojde ke zneužití pravomoci. Někdy vědomě, vypočítavě, jindy omylem, jako ve výše uvedeném filmu. Když si představím některé zdejší debatéry s jejich nesmlouvavým, až do krve přesvědčeným jasným názorem, v roli pověřeného ochránce naší bezpečnosti, nezbývá mi než se tomu postavit. Pokud to neuděláme již dnes, již zítra definitivně prohrajeme. Mluvím za občanskou veřejnost, která jistě není bez chyby a nenese žádné mesiášské geniální oprávnění k vidění skutečnosti. Ale skutečnou bezpečností nás všech je právo na veřejný proces v rámci rovných lidských práv, založených na presumpci neviny. A takový jsem pojevený vlastenec, že za tento přístup jsem ochoten bojovat i v ohrožení života, přes různá i místní vyhrožování. Mohl bych prchnout za svými dcerami a pustit toto všechno z hlavy. Ale já bych rád, kdyby se moje dcery a jejich děti sem mohly vracet, a třeba i definitivně vrátit. Pro dnešek jsme nejmladší generaci tuto zemi značně znechutili. Za sebe cítím povinnost se pokusit napravit neblahý směr českého ubírání svobody a veřejných lidských práv.