Kterak křesťané chápou tezi Nastav 2. tvář

O křesťanství, zejména o jeho kodifikované podobě se mluví jako o nejsložitějším náboženství. Nový zákon v ušlechtilosti poezie, zejména díky Kristovým podobenstvím, překonává Starý zákon. Křesťané milují své nepřátele do 

roztrhání těla.

Epilog

18 - Každý, kdo slyší prorocká slova této knihy, ujišťuji: Kdokoli k nim něco přidá, Bůh mu přidá ran v této knize zapsaných. 19 – Kdokoli z prorockých slov této knihy něco odejme, Bůh odejme jeho díl ze stromu života a ze svatého města a z dobrých věcí v této knize zapsaných. 20 – Ten, který vydává svědectví o těchto věcech, říká: „Přijdu brzy.“ Amen, přijď, Pane Ježíši! 21 – Milost Pána Ježíše se všemi.

Tento výhrůžný zápis z konce Nového zákona není z Koránu, ale cituje podle vydání Bible, Překladu 21. století, kniha Zjevení 22:18n.

Muslimům se vyčítá, že považují svoje náboženství za nadřazené a podepírá se to současně tvrzením, že na Koránu, coby Božím proroctví, prý nelze nic změnit. Křesťanům toto vyčítat nelze? Znáte snad nějakou variantu Bible, která by tvrdila diametrálně něco jiného, než ostatní denominace? Některé denominace nezařazují do Starého či Nového zákona některé knihy. Ale do textu nezasáhl významově nikdo. Naopak je cítit jednota všech, katolíků i reformovaných najít co nejpravdivější společně přijatelný text. Viz Ekumenické vydání Svaté knihy.

"Muslimové považují své náboženství za nadřazené naší kultuře a tam jsou kořeny islamismu i terorismu. Měl jsem (v Anglii) muslimy profesory i spolužáky a všichni považovali své náboženství za nadřazené západní kultuře, bez výjimky." – říká Alexander Tomský, politolog a profesor evropských politických dějin; rovněž však i studovaný teolog. Není možné, aby nic netušil o nápadné podobě křesťanství a islámu. Podobní vykladači smyslu Písma či Koránu spoléhají na myšlenkovou pohodlnost, že si nikdo nebude bludy hlásané těmi správnými experty ověřovat. Je sice s podivem, že vůbec nějaké experty bere veřejnost vážně, protože co expert, to idiot. Považte, že takový expert studuje roky nějaké téma, na závěr o tématu napíše v dobré víře cosi originálního a pokrokového. Proč to dělá, když je zde zdravý rozum, který odhalí skutečná a nefabulovaná fakta během zlomku vteřiny? To je vážně na hlavu. Takto plýtvat mými daněmi, fuj!,  říkají si právem místní nejgeniálnější blogeři.

Heslo: „Nastav druhou tvář“ dnes z hlediska zdravého rozumu musíme považovat za nordickou lest. Nepřátelům se smí, a vlastně musí (jinak je to zrada vlastního národa) lhát. Křesťanství se vydává pomalu za něžnější náboženství než budhismus. Přitom neváhalo produkovat dobyvatele a kolonisty, jimž za jejich drastické služby bývaly odpuštěny nejen hříchy, ale i dluhy; o čemž dnešní dlužníci na doživotí mohou jenom snít. Když výroky Nového zákona jsou pro zdůvodnění válečnictví příliš měkké, přibereme briskně Starý zákon, jenž v tomto smyslu přináší korektní možnost opřít se o dobyvačnou rétoriku např. knihy Jozue, která si nijak nezadá s kritizovanými pasážemi Koránu o násilném řešení konfliktů s nevěřícími, či polověřícími lidmi knihy.

Výtka, že se na prorokově slovu nesmí nic měnit a všechno platí doslova, zejména násilné a výhružné pasáže namířené jen proti Euroatlanťanům, zejména však Čechům jaksi neobstojí proti velmi mlhavé, ovšem o to drastičtější výhrůžce v Epilogu Nového zákona. Nesmí se nic ubírat, ani přidávat, ale z čeho? Janovo apokalyptické evangelium nelze datovat v jeho vzniku za konec druhé poloviny 2. století našeho letopočtu. Křesťanství stále ještě živořilo mimo zákon. Legalizaci přinesl teprve Edikt Milánský 313. Konference o kanonizaci Písma Svatého proběhla za nejasných okolností až na konci 4. století. Na tomto nijak transparentním jednání se teprve poprvé kanonizoval seznam pravých částí Nového i Starého zákona pro křesťany. Toto vše způsobuje pochybnosti o tom, zdali byl vůbec svatý Jan autorem onoho výše citovaného Epilogu.

Tato skutečnost, že uvedený Epilog vyhrožuje zcela nesplnitelně komukoliv, o němž si nějaká křesťanskomocenská klika zamane, že přidal či ubral něco, co neměl, zavání hlubinnou totalitou, která je navíc oblečena do nenápadně abstraktního hávu. Proto jsem mimo církevní struktury zastáncem nekonfesní teologie, která se může potřebně kriticky postavit proti nesmyslům a protimluvům dogmatické doslovnosti jakéhokoli Písma. Tedy: Nechválím tímto pochybné adorování nesmyslnosti či rozporuplnosti Koránu, stejně tak Písma Svatého. Je to naprosto stejná parketa jen s jinými kulturními kulisami. Příště si můžeme podobně popovídat také třeba o blízkosti významů mnohoženství a nevěry.

Často mi mnozí pokládají otázku, tak čemu tedy věřím, když téměř ničemu nevěřím? Nelze nic více či méně než spoléhat na hlas svědomí. Koneckonců je na této premise postavena fikce každého právního systému. Když se kdokoli dopouští zločinu, tak ví, že se jej dopouští, neboť pociťuje nutnost své konání racionalizovaně utajit. Mohu-li tedy o svém konání bez obav veřejně mluvit, mám větší naději, že jdu po cestě dobra, jímž je nepřetržitá spása života. Nakonec velmi pěkně o tom zpívá jistý těšínský písničkář:  „...se smrtí smířit nelze se...“ Více netřeba.

Neutěšený politický křesťanismus, doprovázený neonarcistickou migrofobií je připraven vést partyzánskou válku všemi prostředky, pokud se nedostane k moci legálně. Dnes jej posiluje naivistická figurka někdejšího poradce prezidenta - Jakla. Jeho vstupním krédem je neznalost dehumanistických tezí SPD. Mnozí mu to jistě poslušně uvěří. Jak typické, jak nepokorné, tak nekonečně smutné...