Na facebooku jsem zahlédl propagační titulek článku Parlamentních listů, který propaguje poslední místní blog naší nepominutelné kolegyně. Zdá se, že se někdo pominul.
Celý titulek na Parlamentních listech zní takto:
Šichtařová: Válka s muslimy je nevyhnutelná. Vyzývám naši vládu k reakci na to, co přijde z Bruselu, protože to již zaznělo...
Ve zdejším blogu Šichtařové se věta „válka s muslimy je nevyhnutelná“ nevyskytuje; takže, abychom nebyli k Šichtařové nespravedliví, může v tomto znění býti nevinně. Článek, který se Šichtařové blogem zabývá propagačním způsobem je podepsán zkratkou „vef“. V každém případě by tentokrát měla Šichtařová zbystřit pozornost, a pokud ona sama nepovolila toto znění, měla by se od něj veřejně distancovat.
S posledním blogem Šichtařové sice nesouhlasím, a není smysluplné psát nějakou další kritiku na její postoje po Trčálkovi. Nicméně spravedlivě je nutno poznamenat, že Šichtařová mluví o hrozbě občanské války, kterou by mohla podnítit situace kolem albánských menšin v zemích sousedících s Albánií. Autorce zcela unikají základní souvislosti, nemluvě o alarmující historické neznalosti. Albánie je členem NATO, podobně jako Turecko, není tedy myslitelné, aby se Albánie například angažovala v konfliktech s okolními zeměmi. Myslím, že si Šichtařová ani nezjistila, jak se chovala Albánie v době kosovské krize.
To jsou všechno bezvýznamné detaily osobní povahy. Co je ale vážné, je titulek “Válka s muslimy je nevyhnutelná.“ Aby rozumný člověk věděl, co to obnáší, pak by si měl po poslední Trumpově návštěvě v Saúdské Arábii uvědomit, že není jisté, na čí straně nakonec v takové válce by stály USA. Dalším argumentem proti takové válce je fakt, že Pákistán, o kterém naše média prakticky cudně mlčí, je jaderná velmoc. Jaderná válka není v normálním světě myslitelná. Jaderné odstrašení dvou maličkých jaderných bomb svržených na Japonsko ukázalo, že skutečné užití tohoto potenciálu není ve větším měřítku možné. I kdyby byly bomby jedné strany sestřeleny nad cizím územím, ekologické důsledky pro celou planetu a jaderný spad i na vítězné straně by znamenal jen porážku obou stran. Je to úplně obráceně: Válka s muslimy je nemyslitelná, nerealizovatelná a zločinná.
Dokonce i prezident Trump musel slevit v mnoha výpadech proti muslimům. Oproti své volební rétorice uzavřel zcela protisměrný obchod s arabskou velmocí již na začátku svého volebního období. Prosto se mu i ve vlastní zemi vrací předvolební podněcování k nenávisti v podobě masakru v Portlandu. Příznačně až po veřejném nátlaku Trump nakonec oficiálně, ale zcela neupřímně, útok radikála na zastánce muslimek odsoudil.
Podobně to dopadne u nás. Prezident našich radikálů vyzývá k odvaze vůči islámským teroristům, Šichtařová mu kongeniálně přizvukuje, a redaktor/ka pod zkratkou „vef“ už má odvahu přímo podněcovat k „nevyhnutelné válce proti muslimům“ (§ 407 TZ). Velmi nerad bych se prosazoval předpovídáním nějakého násilného protimuslimského excesu i v naší zemi. Bylo by to příliš snadné. V nynější situaci, kdy prezident radikálů nepřetržitě provokuje prohlášeními na hranici trestnosti, čímž obstarává nenávistným živlům krytí a současně jim zaručuje beztrestnost. Protože, bude-li se radikál hájit výzvou pana prezidenta k odvaze vůči neslučitelné kultuře, hrozba excesu se zvyšuje. Mocichtivé ego prezidenta radikálů se vnitřně uspokojí, ale společnost se na čas zcela pošpiní. Nejkomičtější je, že výraz „neslučitelnost“ je ryze postmoderní. Jde o výrok nějaké hypotézy, o níž se vede diskurz čili veřejná komunikace. Je zcela proti vědeckému smyslu vyhlašovat hypotézu za fakt. Ale to jenom ukazuje, že prezident radikálů nepochopil, co kritizuje. Ona i ekonomie či prognostika by měla reflektovat soudobé výdobytky filosofie, která na některé otázky přesvědčivě odpovídá lépe než ekonomie, která se drží je svého vlastního užitného monotématu, jímž je zisk. Islám totiž vykazuje také mnohé znaky slučitelnosti, o čemž právě veřejná vědecká debata současně s hypotetickou neslučitelností uvažuje.
Již jsem o tom dříve psal, přesto mi nezbývá opakovat, že válka s muslimy je nejen nerealizovatelná, ona je navíc zcela zbytečná. I kdyby měly věroučné texty islámu vadu, která je jim často vytýkána, že jejich (ne)jednoznačnost má násilnou povahu, je nutno si uvědomit, že totéž platí pro všechny náboženské texty básnického charakteru, které lze jednoduše přizpůsobit účelovému výkladu. Všude na světě se to děje a vede to k násilí, dokonce i v současné budhistické Barmě. Často se zde poukazuje na to, že Nový Zákon, žádné násilné výzvy neobsahuje. Ono by se našlo, ale o to hůře, že v Novém Zákoně se k násilí nevyzývá, ale násilné dějiny Evropy tomu vůbec neodpovídají. Jak se ještě i dnes vyrovnat s tím, že se katolická církev distancovala od finanční účasti na otroctví až v roce 1870 na prvním Vatikánu.
Skutečným potvrzením kvality evropské kultury může být jediné řešení problému. Dialogem a vyjednáváním najít a upevnit i v evropské kultuře to dobré z islámu a na tom vystavět bratrství a přátelství mezi miliardovými kulturami. Násilím totiž dosáhneme jenom větší eskalace islámského mučednictví a následného terorizmu i v páté generaci někdejších imigrantů, kteří již evropské občanství mají a nelze jim je sebrat jinak než podobnou cestou, kterou vyšel kdysi německý nacismus. Jen by se rasové zákony přejmenovaly na „Náboženské zákony“. Tragédie takového postupu by pro lidstvo obecně byla zničující. Neboť stejně jako nelze víru v lidské mysli dokázat, nelze ji ani potlačit a to dokonce ani v totalitních režimech.
