Evropský islám v Albánii

Odmítnout Turecko bylo pro EU snadné. V kombinaci nevědomosti s islamofobií promarnila EU dobrou příležitost normalizovat svůj vztah s islámem. Konfrontace názorů by byla lepší než hlava v písku, protože problém nekončí.

Místním islamofobům v čele s Kavkou došly argumenty. Prý už není k islámu co říci. Vida, slepota je nakažlivá. Nicméně odborná komunita musí jít dál a pokusit se připravit veřejnost na fakt, že svůj vztah k islámu nakonec bude muset najít. Na řadě je problematika západního Balkánu a zejména Albánie.

V předřeckém období (cca 1000 př.n.l.) se na dnešním území vyskytovaly indoevropské Ilyrské kmeny, Pelasgové, Albanoi a další, z nichž Albanoi dali zemi název podobně jako někdejší Bójové naší Bohemii. Řekové začali vytlačovat původní Ilyrské kmeny již v 7 st.př.n.l.  zejména z jihu, v severních oblastech byli svobodní Ilyrové podmaněni až římskými dobyvateli.

Z doby předřímské jsou nejznámějšími panovníky Pyrrhos, Argon a Tauta. V hlavním městě Dodóně se nacházela věštírna o 2500 let starší než věštírna v Delfách a byla tak pro Řeky dlouho poutním místem.

Christianizace, tehdy římskokatolická, začala již na konci 4. století. Spekuluje se však i o možné přítomnosti apoštola Pavla v rámci jeho putování Via Egnatia. Vliv se však projevil zejména v přímořských oblastech. Provincii Ilyricum se v počátečním období nevyhlo heretické učení arianismu. Na konci 4. století však po něm není ani stopy. V horských oblastech se však nadále udržely pohanské kulty. V době slovanských nájezdů křesťanské obyvatelstvo přímoří utíkalo na Apeninský polostrov. Tato skutečnost založila později těsnější Italsko – Albánské vazby. Pod Byzanstkou správou zůstalo místní nejisté křesťanství až do roku 1204.

Osmanská nadvládě v první polovině 15. století zpočátku vzdoroval téměř dvacet let národní hrdina Skanderberg, za liknavé pomoci Evropy zastoupené tehdy nám známým králem Zikmundem. Později za chameleonské podpory Benátek a rozdrobené Itálie již osmanské nadvládě neunikli. Křesťanství bylo zatlačeno do hor. Islamizace probíhala dobrovolně podle receptu, staň se muslimem a snížíme ti daně, případně uděláš kariéru. Nekonvertované křesťany spravoval kolaborující konstantinopolský patriarchát, který do oblasti Albánie nevysílal žádné křesťanské duchovní. V těchto podmínkách se postupně Albánie islamizovala poměrně pomalým tempem. V roce 1610 cca 10% muslimů, 1650 cca 50 % muslimů; konečně v průběhu 18 století 70 % muslimů. Od té doby stav muslimů spíše klesal na dnešních cca 58%.

Nejrychleji se islamizovalo obyvatelstvo ve městech, později v nížinách. U horského obyvatelstva přetrvávalo nadále ve vysoké míře ortodoxní křesťanství vázané na konstantinopolský patriarchát. Po roce 1767 převzal ortodoxní křesťanskou správu ruský patriarchát, který učinil z horalských křesťanů trvalou hrozbu pro osmanskou nadvládu. Rusko bylo prakticky vždy nepřátelské vůči Osmanům. Římští katolíci, přestože nebyli podporováni z Říma, neměli prakticky žádné duchovní a museli odolávat nejen islamizaci, ale i pravoslaví, přesto se na severní části území udrželi do dnešních dnů. Celkově ovšem islamizaci nedoprovázelo vnitřní ztotožnění s novými náboženskými principy. Konverze měly čistě formální pragmatický charakter. Konvertovali například jenom muži, kteří přijali muslimská jména, a rodiny nadále udržovaly křesťanské tradice současně s muslimskými. Tajní křesťané – laramani (strakatí) vedli vědomě dvojí život. Kryptokřesťanství přetrvalo v katolické i ortodoxní formě dodnes.

Výše uvedenou situaci umožňovala celkem liberální sunnistsko-osmanská správa, která umožnila současně působení šíitských mystických súfistických bratrstev označovaných jako tarikat. Jejich součástí byl i řád s názvem bektaši, jehož stoupenci dervišové se nejvíce zasloužili, že islám pronikl poklidně do albánské společnosti. Přitažlivost bektašijského učení pocházejícího již ze 13. století (Hadži Bektaš přišel do Anatolie ze severovýchodního Íránu) spočívala především v jeho specifickém synkretismu – originálním způsobu, s jakým dokázal skloubit v jeden celek vlastní šíitské tradice s tradicemi křesťanskými i předkřesťanskými a nabýt podoby lidového náboženství. Bektašiové se také vyznačovali mimořádnou pohostinností, poskytovali ve svých tekke útočiště různým poutníkům. Jejich tolerance vůči nemuslimským náboženstvím, panteistické tendence, víra v metempsychózu, i velmi uvolněný přístup k ortodoxním praktikám islámu byly přitažlivým aspektem jejich úspěšného působení. Povolovali například pití alkoholu, ramadánový půst zkrátili z měsíce na tři dny, zasazovali se o rovnost mužů a žen. V ostatní Evropě kontrolovala katolickou víru inkvizice. Po roce 1826 se z bektašiů stalo podzemní hnutí. Jejich stoupenci čítali 20% albánské společnosti. Katolická akce v čele s jezuity se v Albánii neprosadila.

Devatenácté století bylo pro Albánii dobou temna. Pochopitelně různá rezistence vůči osmanské nadvládě klíčila, ale nedosáhla výraznějších úspěchů. V této době osmanská centrální vláda zprivatizovala výběr daní zejména ve vzdálených provinciích. Takový správce daně zaplatil sultánovi sám daně dopředu a potom ždímal obyvatelstvo ve svém regionu, jenž se později vžil pod názvem pašalik. Tento systém se nakonec osmanskému režimu nevyplatil, byť fungoval téměř jedno století.

Po národním obrození se podařilo vyhlásit pod vlivem romantických evropských myšlenkových proudů v roce 1912 albánskou nezávislost. Albánie se stala suverénním knížectvím, garantovaným šesti velmocemi. I když se o trůn hlásili dokonce Skanderbergovi potomci z Itálie, nakonec se knížetem stal Wilhelm Wied z Neuwidenu v Porýní. Rozhodujícím faktem bylo, že jako protestant byl tehdy přijatelný pro všechny. Po první světové válce příšla i republikánská epizoda. Její hlavní protagonista, premiér, pak prezident, se nakonec prohlásil králem (Zog I.), který nakonec uzavřel nejtěsnější spojenectví s Mussolinim. Po obsazení Albánie Itálií v roce 1939 žil král Zog nejprve v Londýně a po válce pobýval na dvoře egyptského krále Farúka.

V období mezi válkami si musely všechny církve vytvořit statut a předložit ho k potvrzení státu. Díky sekularizaci se žádná církev nestala státní církví. Dobrou pozici získali v Albánii opět bektašiové. Po zákazu mystických řádů v kemalistickém Turecku se stala Albánie celosvětovým sídlem bektašijského řádu, které se stalo třetí nejpočetnější náboženskou skupinou v Albánii. Stát dobře prosazoval „bratrství Albánců všech vyznání“.

Po druhé světové válce se ujali moci komunisté. Protektorem zprvu byli soudruzi z Jugoslávie, později stalinistické Rusko, nakonec maoistická Čína. Pod vedením Envera Hodži skončila Albánie ve všeobecné izolaci. Zde si dovolím osobní odbočku. V osmdesátých letech se mi poštěstilo získat kvalitní rádiové přijímače od rodiny v zahraničí. Ladil jsem hlavně Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, rádio Luxemburg, ale nemohl jsem minout rovněž obskurní albánské rádio Tirana, které pranýřovalo úplně všechny na světě a vysílalo to dokonce česky.

Náboženství bylo za Envera Hodži úplně zakázáno. Ale zakažte myšlenku. V tom se pozitivistický komunistický fanatik zcela mýlil. Po pádu komunistické diktatury se Albánie ocitla na okraji evropských zájmů. Z nedostatku pomoci byla Albánie vehnána dokonce ke vstupu do Organizace islámské konference a byla financována Islámskou rozvojovou bankou (1992). Ve stejné době Albánie jako první postkomunistická země požádala o vstup do NATO (rovněž 1992). V roce 1995 byla Albánie přijata do Rady Evropy. Rozhovory o spolupráci s Evropským společenstvím byly vedeny a smluvně upevňovány již od roku 1992. Přechod na reformy Evropského společenství a MMF vedly k sociální nestabilitě způsobené překotným vylidňováním venkova ve prospěch měst a rozsáhlé emigrace často bohužel s kriminálními kořeny. Šedá ekonomika vévodila. Nicméně dokázali oproti nám zakázat komunistickou stranu Albánie.

Postkomunistický režim garantoval právo svobodného působení všem církvím s výjimkou scientologů. Proces náboženské obnovy komplikoval kromě nedostatku financí i nedostatek duchovních. Větší pomoci se dostalo sunnitům i bektašiům zejména ze Saúdské Arábie a dalších arabských zemí. Jan Pavel II. navštívil Albánii v roce 1993 a vysvětil čtyři albánské biskupy a prvního albánského kardinála. Stát se ovšem nadále chová sekulárně. V roce 1995 například legalizoval potraty. Svědectvím o duchu náboženské tolerance v Albánii je vysoká míra sňatečnosti mezi příslušníky různých církví i ateisty.

Po podpisu tzv. Stabilizační dohody s EU v roce 2006 probíhají „rozhovory“ o přistoupení Albánie k EU. Nabízí se mnohé otázky. Táhnou se rozhovory jen z ekonomicko-reformních důvodů? Brání přijetí první převážně muslimské země její hlavní náboženství? Přijetím Albánie by se totiž islám oficiálně stal jedním z Evropských náboženství, které nebude již možné veřejně špinit, jak se to činí dnes a denně z politických i novinářských kruhů.

Demokratická, sekulární a humanitárně založená Evropa se i bez Tureckého dilematu bude muset utkat s vlastními islamofoby o plné začlenění islámských zemí západního Balkánu do Evropského společenství. Nicméně povaha islámu v těchto zemích je zatím evropskému myšlení nakloněna. Zatím. Pokud se bude dlouho váhat, promarní se možná poslední přirozená příležitost k mírovému soužití s islámem.

Většinu informací jsem čerpal volně z Dějin Albánie vydaných Nakladatelstvím Lidové Noviny v roce 2008.