Islám versus modernizace

Nesdílím všeobecný dojem, že pár ostřejších vět zastraší Turecko, aby přestalo být islámské. Naši islamofobové oslavují svoji jasnozřivost. Oni to vždycky říkali, že … ISIS přes svou porážku v Mosulu přece u nás cosi vyhrál.

Naši islamofobové vystupují dnes ze svého pokrytectví a jásají nad zhoršením turecko-evropských vztahů. Rozumíme ale tomu konfliktu správně? Rozumíme proč Erdogan, který je mi osobně zásadně nesympatický, dospěl tak daleko, že označil veřejně část západní Evropy za fašisty?

Jestliže my Evropané uvažujeme stále jen v dimenzích svého evropocentrismu, měli jsme možnost tuto jednostrannost napravit. Na konci osmdesátých let a v první polovině devadesátých, kdy padla železná opona, došlo nejen ke sblížení západu a východu, ale také k výraznému sblížení mezi Tureckem, USA a EU. Turecko v roce 1991 porušilo svoji neutralitu a postavilo se po bok západní koalice na obranu Kuvajtu, proti Iráku.

Tehdejší prezident Turgut Özal, který byl po matce kurdského původu, byl technokratem, jenž po Atatürkovi promyslel a provedl zásadní modernizační reformy, jež byly postaveny na postmoderním vnímání světa a vedly k mírovému sbližování dokonce i s PKK. Bohužel jeho smrtí v roce 1993 tyto procesy byly zpomaleny a později zastaveny. Kniha Islám versus modernizace obsahuje značně podrobnější informace o této Özalově politice. Popisuje jeho vzestup k moci a představuje Özalovy myšlenky z jeho knihy Turecko v Evropě, Evropa v Turecku (1991).

Příznačné je, že v ČR kromě Stručné historie států – Turecko, turistických průvodců a překladových Dějin Turecka (NLN 2010) žádné soudobé knihy o Turecku nevyšly. Özalova kniha je v knihovně k dispozici pouze v anglickém překladu. To je voda na mlýn islamofobie. Žijeme v obrazu osmanského Turecka a není žádná náhoda, že se islamofobové dovolávají křesťanských středověkých textů, založených na zásadním náboženském a kulturním odporu.

Turecko se pokouší přidružit k evropskému společenství již od července 1959! Od té doby mírně přikročilo v oblasti celní politiky, ale i trpělivý blázen by už pochopil, že tak dlouhá přístupová jednání svědčí o neochotě Evropy uznat Turecko jako součást Evropy. Erdogan se nechová tak nelogicky, jak by se mohlo zdát. Založil svoji politiku na hlavní kartě, vstupu do EU. Nyní se cítí oprávněně zrazen, protože Evropa přes jeho značné ústupky neustoupila takřka v ničem. A v posledním pohledu událostí s následným výrokem o fašismu a krutosti se odráží v Evropě těžko pochopitelný pohled země, která si toho nechala tolik nadiktovat, a přesto nedosáhla svého kýženého cíle. Za dva roky bude EU a Turecko slavit už 60 let neúspěšných jednání o přidružení. To bude sláva…

V Evropě žije v současnosti cca 3 miliony Turků. Různé studie ukazují, že turecké menšiny na západě žijí za srovnatelných podmínek jako Romové v ČR. Skrytá diskriminace se projevuje paradoxním obviňováním, že nechtějí pracovat, ale v jistě islamofobní a rasistické shodě je málokdo ochoten jim dát slušnou práci. U Turků je to o to paradoxnější, že jejich zásluhy o vzestup Německa v 60. letech minulého století jsou mimo pochybnost. Erdogan a jeho svita chtěli u těchto lidí propagovat „důstojné Turecko“. Může se nám to nelíbit, ale i v Evropských zemích kandidují nechutně rasistické i jinak nechutné partaje a nikdo jim nezakazuje působit či agitovat. Sice chápu objektivní příčiny emocionálního vyjádření o krutosti a fašismu, ale Evropané tomu nemohou porozumět, protože o turecké podstatě těchto pojmů nemají ani tušení. Z hlediska evropského pohrdání islámem a tureckou rasou nerozumějí Evropané, co jim Erdogan říká ani proč to tak vidí.

V mém hledáčku jde o velmi nešťastný vývoj. V žádném případě nechci hájit Erdogana a jeho prahnutí po moci, ale z hlediska několika návštěv Turecka nesdílím žádnou radost nad rozklížením vzájemných vztahů. Turecko je moderní zemí, sekulární republikou a turecká verze súfijského islámu, podle mne do evropského kontextu patří. Navíc v Evropě islám stejně zůstává na západním Balkáně. Evropské země se podle mne nedokáží vyrovnat s tureckou menšinou. Rozhodně ne s nespolupracujícím Tureckem v pozadí. Sekularizace v tureckém pojetí neznamená zákaz náboženství, ale skutečný multikulturní přístup, kterým nyní Evropa veřejně pohrdla. To je vlastně velké vítezství ISIS a evropských islamofobů. Napravování situace a další sbližování s islámským světem bude trvat desetiletí, pokud vůbec Evropě dojde, co ztratila. Obávám se, že sebe zahleděná Evropa kulturně degraduje natolik, že se snadno vzdává postmoderních výdobytků ve prospěch extrémistických pohledů na věc. Jak se ukazuje, tak zrušení soužití je jen otázkou ostré výměny názorů mezi politiky a je možné za pár týdnů. Ale toto soužití se budovalo léta a mělo mít dlouhodobou platnost.

Základní vize tureckého islámu je především nerasistická. Zde velmi souhlasím s Turgutem Özalem, že fanatický sekulární radikalismus si najde nacionální modlu a dojde k deifikaci státu. Na základě tohoto vidění světa se kulturně rasistická Evropa, která odmítla multikulturalismus, jen těžko je schopna integrovat s jakýmkoliv islámským viděním světa. Evropa bude připravena k integraci, až se skutečně a definitivně posune od výlučného kulturně rasistického sebepojetí iracionálního evropocentrismu. Tedy demokracie beze strachu také pro islám. Neboť, je-li křesťanská myšlenka silná a veliká, nemůže ji nějaký "primitivní islám" porazit.