Nejlepší české básně 2016

Loňské vánoce nebyly ničím jiné. Opět jsem pod stromeček dostal ročenku. Jenomže najednou nebylo s kým ji probrat. Týden před vánoci se dcera stala plnoletou a oznámila, že vánoce bude trávit s přítelem na výletě v Miláně.

No, nic se neděje. Doba nového ohromování musela přijít. Co je pro jednoho krásné, nové a nadějné, může být pro druhého zpočátku zdrojem zranění a nostalgie, ale nakonec v tomto případě i radosti z dceřiny samostatnosti.

Na druhou stranu svými osamělými poznámkami nacházím novou autonomii. Nezabývám se tentokrát didaktickou podporou existence poezie a uvědomuji si více, co mi na poezii vadí, přebývá, ale i fascinuje. Poezie ve vztazích je limitována kompromisem. Čím déle znám autora, tím více působí autocenzurní korekce. Také zde působí zvyk, který umožňuje v mysli přebývat i kulturním dinosaurům, jako jsou v populární hudbě Michal David a Helena Vondráčková.

V ročence opět nechybí ikona posledních desetiletí Karel Šiktanc. Prominent české poezie, kterému pro dnešní dobu neuškodily ani komunistické častušky na prahu jeho literární dráhy, ani omletost dnes již průhledného archetypu, obráceného sama k sobě. Velkému básníku nelze říci, je to banální. On jistě velkým básníkem je, ale pro mou generaci s filtrem, podobně jako nepochybný mág slova Nezval. Také jsme se letos žádného nového výboje nedočkali. Ovšem respekt k básníku. Jeho účast v ročence z titulu úcty, podobně jako zařazení zasloužilého Jaroslava Kovandy, ničemu, ani mně nevadí.

Velký problém mám ovšem se zařazením Petra Krále. Chápu jeho zásluhy v naší bezradné době jeho sebevědomé úsudky a postoje leckoho fascinují. Obávám se, že jeho souputníci jsou ranění slepotou, kam je tento nesporně fundovaný autor zavádí. Obávám se, že on sám se ve svém nitru vysnívá jako nový Ezra Pound. Jeho „CzechCantos“ ovšem postrádají hloubku kulturního šílenství a produktivní mytologie, za niž je možno, již mrtvého básníka – fašistu akceptovat. Král naproti tomu svým zmateným a osamělým bloumáním po městě a kavárnách popisuje nejhorší představy mysogína uprostřed proudícího světa. Nikdo se k němu neobrací, protože všichni tuší pod jeho zrakem definitivní soud nad lidskou existencí. Jenomže morální soud to není. Je někdy osobní až nemohu uvěřit, že si kulturní člověk dovolí tak nehorázný atak na konkrétní osobu, kterou klidně i jmenuje. Patřím k těm nešťastníkům, kteří si zakoupili do tenkého plastu zatavenou sbírku Petra KráleKolem vejce. Na straně 42 na konci první strofy 5. oddílu skladby Brokáty jsem si přečetl verš:

Eva Klíčová má místo hýždí cihly

Chápu, většinového čtenáře to zřejmě nezarazí. Nicméně literárního provozu lehce se dotýkající pozorovatel ví, že Eva Klíčová je literární kritik. Netuším, co autora vedlo k takovému útoku na kritika, který zůstane navždy zaznamenán v jeho díle. Pro mne se tímto veršem zdiskreditoval na věčné časy, ať už by k tomu měl kdovíjaké důvody, něco takového se nedělá.

Taková situace, kdy jsem nucen odmítnout nějaký významný soubor poetických myšlenek z morálních důvodů, se v čase opakuje. Svého času jsem s definitivním odporem odložil v knihkupectvích zpátky do regálu všechny poslední levicově útočné sbírky prapodivně rehabilitovaného a prezidentem vyznamenaného Jiřího Žáčka. Odmítnutí předlistopadové „avantgardy“ při jednom z legendárních setkání básníků na Bítově je veta. Ono odmítnutí nebylo nějakým kriticky literárním zúčtováním s myšlenkově nedostatečným a nemorálním obsahem jejich tvorby. Pak je typické, že jejich návrat do literatury byl jen otázkou času, jako u Michala Davida. Lidé si ho žádají.

Proti většině dalších autorů nemám v podstatě nic. U některých jako Hrbáč nebo Zedník dokonce mám radost, že přes kritický postoj k těmto autorům ještě před deseti lety, mohou dnes v této ročence zářit. Mám ovšem několik výhrad, které si neodpustím uvést.

V součtu všech 29 autorů jsou z nich 4 ženy, což představuje v procentním vyjádření přibližně 13,8 % účast ženského elementu. Obávám se, že to vyjadřuje opět situaci v naší mačistické zemi. Pozitivní diskriminace v poezii je hloupost. Ale přiznejme si, něco není v pořádku. Autorek je dostatek a tak velký rozdíl v tvorbě mezi muži a ženami není. Myslím, že pokud ročenku pořádaly ženy, neudělaly z ní žádnou převážně ženskou ročenku. Ono procento ženské tvorby je vlastně ještě menší tím, že byl u sedmi mužských autorů zařazen do výboru více než jeden text. Dostáváme se tak hluboko pod deset procent. V dnešní době značně varující skutečnost, nemyslíte? Ukazuje se, že myšlení o české poezii se míjí s reálným moderním světem. Je nebývale konzervativní. Ve snaze udržet na výsluní stále ještě neuspokojené nestory a zasloužilce, nepochybně i zde je důvod stále menšího zájmu o českou poezii, která prostřednictvím kapitánů literárního provozu a jejich vazeb žije vlastním, ani ne tak životem, jako tajuplným předivem. Vážně to nikoho nebaví.

Nakonec se musím vymezit proti zařazení několika zcela insitním textům, které by v ročence vůbec být neměly. Zrovna na jejich místě mohly být texty takových autorek, jako je Stehlíková, Správcová, Iljašenko a další.

Hnedle první text v ročence od Šimona Leitgeba:

---

když jsem byl malej

měli sme na vesnici

starýho faráře

byl půlku života zavřenej v dole

a pak přišel k nám

rád na něj vzpomínám

protože uměl štěkat

jako pes

Text je sdělením nějakého lidového vidění legrační skutečnosti, žefarář uměl štěkat jako pes. Editorům se zřejmě zdá, že čtenář je úplně naivní. Pokud mluvčí oné situace věděl, že byl farář zavřený v dole, těžko by se bavil tím, že umí štěkat jako pes. Je to vlastně vyumělkovaný a hloupý text. Má být kritikou neznalosti a netečnosti k lidskému utrpení? Je posměchem vůči těm, kdo nechápou souvislost mezi zavřením v dole a uměním štěkat jako pes, ačkoliv 99 procent lidí dokáže napodobit štěkání psa…

Hnedle následující text Renáty Judity Komendové:

---

černé prameny

ve větrných vlnách

zlehka objímají

torzo deštníku

Takových textů najdete po internetu stovky, troufám si říci, že je takřka kult podobných textů. Na serveru Písmák, nejstarším literárním serveru na internetu, byste našli podobný text každý den. Ale dokonce ani tam takové texty nedosáhnou na všeobecný obdiv.

Podobně texty Pavla Novotného, Igora Malijevského a Jana Vraka, by se vůbec neměly do výběrové ročenky dostat. Jejich myšlenkový rozsah nepřekračuje rovinu okamžitého gesta, nespisovný jazyk již dávno není znakem autenticity. No prostě anachronismus, kam se podívám.

Přitom v závěrečné eseji se Jakub Chrobák na ročenku dívá jako navelkou sondu do těla české poezie. Velký prožitek a schopnost pojmenovat, v jazyce zachytit, to jsou obvyklá editorská klišé. Editor je unaven tím, jak stále musí omývat ušpinění kýčem. Ale sám si neuvědomuje, že poněkolikáté opakovaný prožitek, byť byl u onoho faráře nepochybně velkým hrdinstvím, i to se pak stává kýčem, stejně jako utrpení rudoarmějců při osvobozování výchovní Evropy. Po obětech pražského květnového povstání 1945 dnes neštěkne ani pes. Přitom tato hrdinství nebyla motivována žádným ziskem, ale přirozeným vlastenectvím. Kýčem může být v přesycenosti všechno, obávám se, že dnes už i Osvětim. Kategorie kýče závisí na naší situovanosti v kontextu doby. Báseň autora Baťka, kterou editor Chrobák odsuzuje jistě kýčem je. Ale jistá delikátnost juvenilního poznání, že milovaná osoba může být anděl, je jistou věkovou etapou. Takovou báseň bych teenagerovi pochválil. Někomu přes dvacet už ne. Ale z podobných citů bych si rozhodně nedělal legraci a neskandalizoval jejich pomocí produkci kýče. Nakonec autor pojmenoval prožitek, a to prý editor hledal. Editor má v eseji značně rozmlžené pojmy širokého až nejširšího dosahu. Před jejich konkretizací uhýbá, a proto mne esej nebaví, ani ke kritické polemice nevyzývá. Zkuste polemizovat s pojmy: postoj k životu, střet, zkušenost, odvaha a další. Vlastně bez redaktora a dialogu s ním autor ani nemůže napsat dobrou báseň. Redaktor jako demiurg určuje, kterého králíka letos vytáhneme z klobouku. Rozhodně toho s našima ušima. Takto se dělá báseň. Jiní autoři, kteří představovali veřejnosti podobně znějící návod, popisovali formální prostředky, jimiž může autor něčeho zajímavého dosáhnout. V Chrobákově podání je to jen dialog s redaktorem, vlastně ohavné přiznání o konexiální povaze české poezie. Dávám ročenku do třetí řady nejnižšího regálu své knihovny. Formálně mi nechybí, skutečně mi rovněž chybět nebude.