Povstání českého Kukluxklanu

Navzdory faktům neustává povyk kvůli vyhoštění blogerky Provazníkové. Ale ten povyk vlastně dotváří místní kulturně rasistické klima. Jehož pravým životním plánem je hlubinný rasismus za "zbytečnými" argumenty.

Provazníková hrubě napadla Radka Bangu už v perexu svého článku. Pokračovala kolektivním posouzením správných muslimů, že jsou vrazi. O zbytku netřeba mluvit, flusance se umejou a multukulti usmíří.

Bezprecedentní ostudný útok páně Axamita s titulkem napadajícím Patrika Bangu, že je rasistický cenzor, mi evokuje mstitele Kukluxklanu. Navzdory faktům, viníkem nenahraditelné ztráty přední rasistické blogerky šířící vrcholnou nenávist, která byla vyloučena ze hry kolektivním rozhodnutím, trestná výprava Kukluxklanu označí za rasistu romského šéfredaktora a dokonce ho prohlásí za rasistu s navádějícím náznakem, že snad z rasových pohnutek vylučoval soustavně ubohé milé blogery šířící štěstí, pravdu a lásku.

Je mi z vás smutno. Je mi smutno z těch, co tomu přizvukujete karmami, vztyčenými palci, obludnou čteností. Je samozřejmě dobré vědět, kdo jste kdo. Ale je to velmi smutné, když doufáte, že vám někdo pofouká vaše bolístky a fóbijky, které si nesete ze světa, který byste měli tvořit, který jste si odhlasovali, a na který denně plivete. Plivete na své odpůrce.

V této bezmocné chvíli šílícího davu, který se opájí „mocí pochybné místní většiny“, která vznikla právě dlouhodobým liberalismem zdejších adminů, neotevírám diskuzi. Nechci diskutovat s těmi, kde jej již pravda jedné strany předem tak velká, že k ní netřeba argumentů. Nehraju si v této chvíli na dialog, který zde umřel pravděpodobně už před lety, aniž by se tím kdokoli trápil. Násilný a vítězoslavný pokřik klaky se mi hnusí.

Můžete se doma třeba ukřičet vzteky, že neotevřená diskuze je diskriminace a cenzorství, to by mi udělalo radost. Já vím, směšný protest neb jen symbolický. Mnohé z vás už nebudu číst, ani vám odpovídat na invektivy. Zhasněte ty trapné ohně a zkuste minutu být Patrikem Bangou, Radkem Bangou, Iman Ghaleb, černou hubou, vyplašeným dítětem ve školní škamně, které se poprvé bojí jít domů, když to všechno slyší. Věřte mi, pak je to všechno jiné, než to bylo, dokud jste to nezakusili.